Pro některé šachisty je obtížné vyrovnat se s poklesem výkonnosti vlivem stárnutí. Z hlediska sportovní a vrcholové výkonnosti jsou šachy přívětivější než jiné sporty. Dají se na vysoké úrovni hrát i ve věku, který by u jiných sportů nepřipadal v úvahu. Není to však zadarmo, protože ukončení kariéry může být pro šachistu více bolestivé. 
frustraceV klasických fyzických sportech můžeme ukončit kariéru ve věku, kdy jsme na vrcholový sport sice už „staří“, ale z biologického hlediska jsme na vrcholu svých sil. Šachisté ve středních letech na odpočinek zpravidla neodcházejí. To jim sice umožní déle se bavit svým koníčkem, ale na druhou stranu se musí umět vypořádat s tím, že rozdíl mezi jejich výkonností na vrcholu sil a na konci kariéry může být obrovský.

Když je hráč zvyklý celý život hrát nejvyšší soutěže, obtížně se bude smiřovat, že nyní by měl hrát druhé housle v nižších soutěžích družstev, o kterých ani nevěděl, že existují. Každá kariéra, ať byla jakkoli skvělá, nakonec vyústí do okamžiku, kdy si hráč uvědomí, že už nestačí na nastupující generaci. Když začne prohrávat i se soupeři, na které by před pár lety stačil levou zadní. Ne každý takový ústup ze slávy zvládne s grácií. Šachisté pak odcházejí do šachového důchodu, ne proto, že už nedokážou hrát šachy, ale protože nedokážou hrát šachy na takové úrovni, jak by si přáli. Rozpor mezi předchozí a současnou úrovní jejich hry je pro ně natolik nepříjemný, že šachy raději hrát přestanou. Ačkoli se vyrovnávání s poklesem výkonnosti týká všech sportovců, psychicky nejtěžší pozici mají mistři světa a světové jedničky ve svých disciplínách. Dosáhnutím vrcholu se završí jedna životní etapa. Sotva však skončí oslavy triumfu, už začíná etapa druhá. Ta, ve které čekáme na toho, kdo nás sesadí z trůnu.

Všechny důvody, proč hrát šachy jsou legitimní. Někdo například rád vyhrává, další v šachu vidí způsob, jak získat uznání a obdiv. Ať si hraním šachu uspokojujeme jakékoliv potřeby, neměly by být důležitější než samotná hra. V takovém případě by byl náš vztah k šachu silně podmíněn striktními pravidly a omezeními. Takový vztah nemůže být nikdy zdravý. Je to stejné, jako kdybychom svému dítěti projevovali lásku jen tehdy a pouze tehdy, pokud by splňovalo naši představu, jaké má dítě být. Dítě však není věc, která musí do puntíku splňovat představy jeho tvůrce, je to lidská svébytná bytost. Pokud svůj vztah k šachové hře vymezíme takto úzce, udusíme tím veškerou krásu a vzrušení, které nám šachy mohou poskytnout. Každý rád vyhrává. Pokud však výhra bude to jediné, co nás na šachu přitahuje, vytratí se podstata hry a šachy slouží jen jako zástupný prostředek k dosažení našich cílů. Pozitivní vztah ke hře je velmi malý, ne-li nulový. Takový hráč pak sleduje jen jediný cíl – neprohrát – a záměrně se vyhýbá střetnutím, ve kterých by mohl být poražen. Takové chování může v extrémním případě hraničit s fóbií.

Od šachové hry obecně a od tréninku zvlášť něco očekáváme. Pokud se naše očekávání naplní, je to v pořádku. Pokud ne ohrožuje to náš vztah k šachu. Vezměme si za příklad takový trénink. Od trénování přirozeně očekáváme nějaké výsledky. Vzato kolem a kolem, pokud trénujeme alespoň trochu racionálně, musí se to projevit. Jenomže naše subjektivní očekávání nemusí být zrovna realistické a trénink nám nemusí přinést takový pokrok, jaký jsme si vysnili. V našich očích proto trénink svůj účel nesplní. Nedosáhneme-li vytouženého pokroku dostatečně rychle, a jsme-li přitom motivováni pouhým ziskem bodů, snadno se nám může stát, že neúspěch bude pro nás natolik hořkou pilulkou, že vážně naruší náš vztah ke hře. Trénování by proto nikdy nemělo být pouze o nabírání Elo bodů.

Obdobně našemu vztahu k šachové hře nepomůže, když své působení na šachovnici vymezíme příliš úzce a svou šachovou identitu spojíme jen s určitou výkonností. Pokud chceme hrát šachy pouze za podmínky dosažení určité úrovně, je to zaručený způsob, jak si šachy znechutit.Vím o několika šachistech – z doslechu i osobně, kteří raději přestali hrát šachy, nebo výrazně omezili svoji aktivitu, protože se nedokázali šachově prosadit podle svých představ. Touha vyniknout je v řadě případů potřebným akcelerátorem, který nastartuje naši kariéru. Ovšem touha vyniknout jen pro vyniknutí samotné je značně riskantní podnik. Čím více k dosažení svého cíle napneme veškerou energii a obětujeme moře svého volného času, tím větší je naše zklamání, když si uvědomíme, že se nám náš sen nikdy nepodaří zrealizovat. Jak moc velké toto zklamání bude a jak moc otřese naší psychikou záleží na dalších okolnostech. Překážky a prohry k životu patří (zvlášť v šachu), jenomže ne vždycky je snadné se s nimi vyrovnat. Zvláště, když jsme obětovali příliš mnoho. Když se nahromaděné emoce a nadšení náhle promění v kruté rozčarování. Když zjistíme, že jsme dvacet let obětovali snaze uhrát si vysněnou výkonnostní třídu a po dvaceti letech v důsledku ztráty iluzí zanevřeli na šachy úplně. Přestat hrát šachy úplně je sice extrémní řešení, ale nikoli zas tak výjimečné. Jinou, častější, reakcí je, že hráč rezignuje na další trénování nebo svou šachovou aktivitu omezí.

Vždy, když o něco usilujeme, riskujeme neúspěch. Neúspěch neriskujeme pouze u projektů, které jsou natolik triviální, že riziko selhání skoro neexistuje. Neklást si obtížné cíle je způsob, jak se vyhnout zklamání. Někteří lidé se raději o nic nesnaží, aby neriskovali neúspěch. Nechtějí se citově přiblížit k ostatním lidem, protože mají strach z odmítnutí. Vyhýbat se závazným úkolům je strategie, jak se vyhnout neúspěchu a udržet si pozitivní sebehodnocení. Domnívám se, že někteří šachisté raději o tréninku hovoří, než aby trénovat opravdu zkusili. Říkají, jak rádi by trénovali, a kdyby více trénovali, tak by z nich něco mohlo být, ale nemohou, nemají na to čas atd. atd. Dobře si uvědomují, že pokud by začali pořádně trénovat, riskovali by ztrátu svých iluzí. Pokud netrénují mohou si nalhávat, že na to mají. Trénink by jim mohl dát za pravdu, ale také jim ukázat ošklivou skutečnost, že jejich schopnosti na poli šachové hry nejsou tak velké, jak se domnívají. Pokud by se o to pokusili, nemohli by už dále před pravdou zavírat oči. A tak raději zůstávají u nikdy nerealizovaných představ o tom, jak silnými šachisty by se mohli stát, kdyby měli trochu více času na trénink.

Selžeme-li, cítíme zklamání, ale také zahanbení, hněv a vztek. Lidé se liší mírou citlivosti a odolnosti vůči pocitům frustrace. Vstřebávání neúspěchu probíhá u každého individuálně. Někdo se oklepe rychleji, někomu to trvá déle. Další má obdivuhodnou schopnost neúspěch vstřebat, poučit se z něj a za svým snem vyrazit s větším odhodláním. Někoho může neúspěch posílit, takže se snaží ještě více. U jiného neúspěch způsobí takové rozčarování, že od dalšího usilování upustí. V extrémním případě se šachy mohou stát natolik traumatickou připomínkou nenaplněných ambicí, že se jim člověk raději začne vyhýbat. Lidé na neúspěch reagují různě, nicméně dá se s určitou mírou obecnosti říci, že velikost našeho zklamání bude úměrná míře atraktivity cíle a množství prostředků a námahy, které přišly nazmar. Jak se zdá, vytrvalost a odhodlání mohou být i na škodu. Ti, kdo své snažení vzdají záhy, si ušetří větší zklamání, než ti, kteří se se svým osudem smíří až později.

Zájem je prvořadý prvek. Bez zájmu je každá aktivita odsouzena k nezdaru a nebude mít dlouhého trvání. Vnější motivy sice mohou částečně suplovat nedostatek vnitřního zájmu, ale jen v omezené míře a krátkodobě. Mít šachy jako koníčka je fajn. Přílišná citová angažovanost zacílená jen jedním směrem je nebezpečná, obzvláště tehdy, když v životě nemáme žádné jiné koníčky a zájmy, které by mohly sloužit jako zdravé alternativy. Žádný koníček by se neměl stát natolik důležitý, abychom zapomínali na ostatní aspekty života. Navíc přílišná motivace našemu úsilí spíše uškodí. Nadměrná motivace má na organismus škodlivý vliv, a to jak po stránce fyzické, tak i duševní. Například silná citová angažovanost na výsledku partie narušuje smysluplnou organizaci našich myšlenek. V důsledku toho hrajeme křečovitě a zůstáváme za svým stabilním výkonem. Podobně na nás působí obavy z výsledku. Strachujeme-li se příliš, brání nám to při přemýšlení a nedokážeme podat optimální výkon. Lékem není bát se projevit nadšení, ale umět s ním pracovat. Hlavní je vyvarovat se některých – bohužel dost častých – chyb a omylů. O tom ale příště.

Douška na závěr:

Tento článek jsem vytvořil dříve, než Kramnik oznámil ukončení své kariéry. Svým způsobem je tedy „nadčasový“. Kramnikovo rozhodnutí ukončit své angažmá ve vrcholovém šachu pro mě nebylo zas takové překvapení, protože Kramnik podobný krok avizoval v jednom rozhovoru už dávno (cca před 15 lety), když prohlásil, že nepředpokládá, že by hrál vrcholový šach po čtyřicítce. Přesto je překvapující odejít, když jste součástí světové špičky s Elem okolo 2780. Něco to vypovídá o tom, jak dobře jsou honorování hráči na této úrovni, když si mohou dovolit odejít do důchodu v tak raném věku. Díky počítačům extrémně vzrostl podíl energie, který musí hráči věnovat přípravě zahájení. Předpokládám, že Kramnik už nechtěl dále věnovat tolik času přípravě a bez toho si prostě neuměl představit, že by dál hrál šachy. On se svým pečlivým a propracovaným systémem zahájení. Minimálně mi připadá úsměvné tvrdit, že Kramnik odešel kvůli tomu, že jde se svou výkonností dolů. Z jednoho nepovedeného turnaje, který on sám nejspíše nebral moc vážně, se něco takového vyvozovat nedá. Možná stojíme u zrodu nového trendu, který započal Kasparov, kdy vrcholoví šachisté budou ohlašovat ukončení kariéry stejně jako sportovci u jiných sportů. Především bude ale záviset na povaze samotného hráče. Například si nedokážu představit, že by něco takového udělal Ivančuk.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Komentáře (1)

Rated 0 out of 5 based on 0 voters
This comment was minimized by the moderator on the site

Ja sa nedokážem ani dostať ku šachovej aktivite, nieto obmedzovať. Človek, ktorý bude 8-9 mesiacov bez súťažnej partie, ťažko sa núti do tréningu. Vie, že pri takej dlhej pauze môže ťažko podávať dobre výkony, aj keby trénoval doma hodiny denne. Kým sa do toho dostanem a rozohrajem sa tak mám opäť 9 mesiacov voľno a výkonnosť sa logicky nezvyšuje, lebo fáze kedy by to mohlo stúpať tak neodohrajem ani jednu partiu Úroveň sa zvyšuje najviac tréningom a hraním šachových partií s hráčmi ELO nad 1 700, od ktorých sa môže už človek niečomu priučiť. Viď. posledný turnaj odohral som herne veľmi dobrý turnaj, ale pauza cca. 9 mesiacov je veľa. Herná stránka veci klesne opäť na nízku úroveň a ani dobrý tréning to nezachráni. Osobná skúsenosť, ale tak snažím sa trénovať taktiku a prehrávať si partie klasikov ako to ukazoval pán Cvek naposledy na videu pre mierne pokročilých, ktoré sa mi veľmi páčilo.

There are no comments posted here yet

Zanechat komentář

  1. Posting comment as a guest. Sign up or login to your account.
Rate this post:
Přílohy (0 / 3)
Share Your Location

logo sachy cvek p

Smysl těchto stránek je pomoc šachistům z České republiky i ze Slovenska. Tyto stránky jsou zaměřeny především na trénik šachu i rad ohledně (sebe)trénování. Budeme rádi pokud tu najdete to, co jste hledali ;)

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací…