chess2



V první části jsme se seznámili s tradičním způsobem obrany, která je založena na Steinitzově zásadě, že „strana, která stojí hůře, se musí především bránit“. Druhou alternativou je protiútok.

Aktivní snaha o vytvoření protiútoku je z mnoha důvodů lákavější možností. Pro mnoho šachistů je usilování o aktivní hru přirozenější, protože člověk si uchová pocit, že má výsledek ve svých rukou. Má to však i své nevýhody. Neměli bychom nikdy zapomenout na to, že tím především porušujeme Steinitzovo pravidlo, které sice není možné aplikovat všeobecně, přesto však pro jeho porušení potřebujeme opravdu pádné důvody. Dnešní pojetí šachu samozřejmě pracuje mnohem více s dynamickými prvky v šachu, než tomu bylo za Steinitzových dob. A je upřímné dodat, že dynamická hra nebyla Steinitzovou předností. Skutečnost, že šachová hra urazila ve svém vývoji značný kus cesty však neznamená, že by se Steinitzovo pravidlo stalo zastaralým. Stále totiž platí, že předčasným a nedostatečně připraveným útokem svou pozici jen zhoršíte, protože otevřením hry nahráváte soupeři. Usilování o aktivní protihru sice vypadá sympaticky, ale vždycky musí být v souladu s požadavky pozice. Slabší strana nemůže vyvolávat přímou konfrontaci, pokud má figurky hůře postaveny. Protiútok je sice legálním strategickým motivem, musí se tak však dít ve správný čas. Zvlášť opatrní musíme být, pokud za protiútok zaplatíme oslabením vlastní pozice nebo obětí materiálu. Podobné ústupky se nám mohou vymstít. Protiútok je extrémně citlivý na přípravu a načasování. Aktivní protihra bude fungovat jen tehdy, můžeme-li se opřít o aktivní hru vlastních figur. Jinak řečeno, když jsou naše figury připraveny zapojit se do boje. V opačném případě je to stejné, jako kdybychom se pokoušeli se soupeřem bojovat s jednou rukou za zády.

Když mám slabinu na královském křídle je nelogické pokoušet se vyvolávat zápletky na tom dámském. Ačkoli se může zdát, že dobré odvést pozornost soupeře od oslabeného křídla, ve skutečnosti si tím nijak nepomůžeme. Z logiky věci totiž vyplývá, že svou armádu budeme muset rozdělit na dvě části: na tu která bude útočit na jednom křídle a na tu, která bude bránit to druhé. Takové zatížení figur jen sotva může být pro bránící se stranu ideální. Figury, které budou útočit na jednom křídle, budou chybět v obraně, a naopak ty, které budeme potřebovat k obraně, budou chybět v útoku. Nesmíme zapomínat, že pro stranu, která má převahu, bývá zpravidla snadnější přemisťovat svou armádu z jednoho křídla na druhé. Aaron Nimcovič, velká postava šachové historie, uměl brilantně měnit směr útoku a souběžně napadat soupeře na různých místech šachovnice.

Máme tedy dva způsoby, jak reagovat na ohrožení na šachovnici: obranu a protiútok. Obě možnosti mají své pro i proti. I když bychom se měli rozhodovat v závislosti na pozici, není vždycky lehké určit, který postup nám zaručí nejlepší praktické šance. Nejtěžší pro nás bude rozhodování v pozicích, kde se nabízejí obě možnosti, přitom však není jasné, která z nich je lepší, protože klasická obrana i protiútok jsou zatížěny nějakým tím nedostatekem. Například můžeme: 1) Obětovat pěšce s cílem zachovat aktivitu svých figur. Ve výsledku však budeme mít o pěšce méně. Nebo (2) udržíme si rovný materiál za cenu pasivnější pozice. Jakou z možností zvolit? Mít aktivní figurovou hru je sama o sobě dobrá věc, protože nám to zaručuje možnost vytvářet hru. Ovšem pěšec je pěšec, a i když oběť pěšce za iniciativu či aktivní hru by měla patřit k základní výbavě pokročilých hráčů, vždycky bychom si měli pořádně promyslet, než k takovému kroku přistoupíme. Ať už šachový folklór říká cokoliv, na materiálu záleží. A pokud hráč není natolik vyspělý, aby dokázal poznat, kdy je oběť pěšce skutečně opodstatněná, měl by se takovým kroků spíše vyhýbat. Mnoho pěšců už bylo obětováno jen za pouhý náznak aktivní hry. Na druhou stranu ani pasivní, ale obranyschopná pozice není nic, po čem bychom toužili, protože jednak přenecháváme soupeři více prostoru na šachovnici, jednak role bránící se strany je náročnější. V takových pozicích se chybuje snadno.

Předchozí scénáře vykreslují konflikt dvou negativních sil. Máme na výběr mezi aktivnější a pasivnější formou obrany, přitom ani jedna z možností nevzbuzuje naši důvěru. Nepříjemné je, že nejsme schopni za šachovnicí dojít ke konečnému závěru, která z cest nabízí nejlepší šance na záchranu. Jak se tedy rozhodnout, když čelíme obtížné pozici a máme pocit, že se nám nabízí jen špatná a špatná cesta? Nejlepší je držet se šachového hlediska. Což ale nebývá snadné, protože každý hráč tíhne k určitým schématům, které mu pomáhají orientovat se na šachovnici a volit podle nich hru. Nejen strategické zákonitosti a pravidla poziční hry, ale také intuice a osobité pojetí šachu. Každý hráč má své vlastní šachové nastavení, podle kterého řídí své kroky na šachovnici. I obrana a protiútok je do značné míry otázkou osobního vkusu. Ten, kdo se nerad brání a nemá rád „nudné“ poziční šachy, se téměř vždy rozhodne pro aktivní protihru. A ten, kdo na šachovnici nevyhledává ostré taktické zápletky, se spíše přikloní k pasivní konsolidaci svého postavení. Ale pozor! nikdy bychom neměli svou volbu zakládat jen na svých osobních preferencí. Je v pořádku, když budeme směřovat do pozice, které vyhovují našemu naturelu, ale všechno má své meze.

Obě obranné strategie mají své klady i zápory, žádnou z nich nelze doporučit bez posouzení konkrétní pozice. Rozhodně bychom neměli vyvozovat nějaké závěry z toho, že jeden ze způsobů sází na aktivní protihru a druhý upřednostňuje trpělivou obranu.  Bylo by značně zjednodušující posuzovat obě strategie jen podle toho, že jedna se může honosit přízviskem aktivní, zatímco druhá bývá označována jako pasivní. Steinitzovo doporučení je historicky starší, ale pořád platné. Pravidlo, že slabší strana musí myslet především na obranu, patří k nejzákladnějším poučkám v šachu vůbec. Koncepce protiútoku je modernější a více odpovídá současnému dynamickému pojetí v šachu.

Je důležité na tomto místě zdůraznit, že se nepokoušíme vyřešit otázku, zda je obrana lepší než protiútok, nebo zda je protiútok hodnotnější než obrana. Těžiště problému leží jinde. Bránit se je pro řadu šachistů psychicky náročnější. Když už pro nic jiného tak proto, že to zdaleka není taková zábava. Takovými úvahami bychom se však rozhodně neměli nechat ovlivňovat. Když je to výhodné, měli bychom se bránit. Když jsou vytvořeny podmínky pro protiútok, neměli bychom s protihrou otálet. Vytvářet komplikace jen proto, že se hra neodvíjí podle našich představ je šlápnutím vedle. Takové „vaření z vody“ je pochybným rozhodnutím. Pokud nejsou splněny patřičné podmínky je taková akce jen vířením prázdného vzduchu. Šachy však hrají lidé. A lidé chybují nejčastěji tehdy, když jsou pod tlakem. Někteří šachisté mají k vyvolávání duchů na šachovnici přirozené nadání: oplývají představivostí, kreativitou a fantazií, a když to vše podpoří dostatečnými kombinačními schopnostmi, skutečně se jim často podaří z ničeho vytvořit něco. To může v kombinaci s „vhodným“ soupeřem skutečně fungovat. Takovéto individuální faktory budou vždy přítomné a budou stále zasahovat do dění a výsledku v šachové partii. Není to však něco, co by se dalo doporučit.

Než učiníme nějaké závazné rozhodnutí, měli bychom se na šachovnici podívat pokud možno objektivně, čímž myslím bez emocí, předsudků, domněnek a přání, jen posuzovat čistě šachové pro a proti. Než provedeme nějaký závazný tah na šachovnici, měli bychom si uvědomit, že pocit ohrožení – ať už reálný či domnělý – oslabuje naši trpělivost a opatrnost. Považujeme-li svou situaci za neutěšenou a nevidíme-li za šachovnicí rozumné řešení, svádí nás to k zbytečně radikálním krokům. Hlavní problém je, že lidé se často nechtějí smířit s nicneděláním. Není snadné se smířit s čekáním, jak se situace vyvine. Je to psychicky nepohodlné. Aktivita – ať už jakkoli pochybná – nám přináší uklidnění. Dává nám to pocit, že o svém osudu rozhodujeme sami. V šachu je přešlapování na místě jedním z největších prohřešků, kterého se za šachovnicí můžeme dopustit. Obranná konsolidace pozice však není totéž jako plané otálení.

Šachisté obecně přeceňují význam aktivní hry, a protože se nechtějí bránit, chodí i do rizika, které nemá žádné opodstatnění. Mít pasivní pozici je jistě nepříjemné, ale zdaleka to neznamená, že je partie automaticky prohraná. Neměli bychom svou strategii zakládat na vlastní neochotě se bránit. Je pravda, že bráníme-li se agresivně, vtahujeme tím soupeře do taktických zápletek, ve kterých i on riskuje chybu. Svým způsobem mu tím opravdu znemožňujeme v klidu realizovat svou převahu. Zásadní nevýhodou takového postupuje je, že tím riskujeme mnohem více než soupeř. Navíc s tou realizací převahy to není často tak jednoduché. Častěji prohrajeme spíše proto, že na slovo uvěříme soupeři, že je naše pozice špatná, než na skutečně špatnou pozici. Přehnaná agrese naše šance na záchranu nezlepší. Aktivní protihra je citlivá na vhodné načasování a propočet. Není to něco, po čem můžeme automaticky šáhnout, kdykoli se nám to hodí. Každý protiútok je třeba pečlivě naplánovat, obzvlášť když je spojen s obětí materiálu nebo s jinými ústupky.

Hráči se dopouštějí zásadní chyby, když se příliš brzy snaží své problémy řešit násilnou cestou. Často jen proto, aby si podrželi zdání aktivity. Neměli bychom se rozhodovat na základě úvah typu: „stejně stojím špatně, tak ať ze hry aspoň něco mám“. Špatná pozice znamená jen to, že pozice je špatná, nikoli prohraná. Není důvod ulehčovat soupeři jeho úlohu tím, že se vrhneme do zápletek, na které nejsme připraveni. Ani pro stranu, která má zjevnou převahu, není jednoduché svou výhodu realizovat, když pozice soupeře nevykazuje vážnější slabiny. Hrát stísněnou pozici, ve které má soupeř poziční převahu, není příjemné. K prohře je však stále daleko. Důvodem pro zbrklé protiakce je často neznalost pravidla dvou slabin. Když zachováme klidnou hlavu, jedna slabina v pozici nic neznamená. Jedna slabina nestačí k výhře, protože jedno slabé místo dokáže obránce pokrýt. Vytvoří-li nám soupeř v táboře slabinu, je to sice nemilé, ale pokud se mu nepodaří vytvořit v našem postavení další oslabení, zřídkakdy to stačí k výhře. Pokud se však budeme násilně snažit o vytvoření protiútoku, většinou to vede k vytvoření dalších slabin. A to už se nám může stát osudným.

Obrana není jednoduchá, vyžaduje trpělivost a obezřetnost. Ve špatné pozici je snadné přehlédnout nějaký ten taktický úder, který by nám za normálních okolností neušel. Stojíme-li hůře musíme se bránit, ale hlavně se musíme psychicky naladit na obranu. Nejprve musíme zabránit dalšímu oslabení, konsolidovat vlastní pozici a teprve potom přejít do protiútoku. Hraní neperspektivních pozic je nepohodlné. Člověka to nutí neustále hledat způsoby, jak se prosadit. Nikomu se nechce nečině přihlížet, jak si soupeř dělá na šachovnici, co chce. Pokušení něco podniknout i za cenu rizika je velké. Někdy se skutečně vyplatí zariskovat, zakalit vodu a spoléhat se na to, že soupeře zaskočíme. Dokážete-li před soupeře neustále klást nové problémy, mohou být vaše šance velké. I takový způsob obrany je legitimní. Spousta hráčů hrají na hranici rizika a vychází jim to. Jenomže nehledě na to, že se pohybujeme za hranicí korektnosti, je tento způsob hraní šachu náročný. Nehodí se pro každého, zvláště ne pro slabší hráče. Chce to mít pevnou ruku, taktický postřeh a spolehlivý propočet.

Obrana či protiútok: jak se rozhodnout

Především nepanikařit a neunáhlit se. Horší pozice neznamená, že musíme prohrát. Uvědomit si, že nepříjemné pocity pramenící z obrany horšího postavení jsou normální. Málokomu vyhovuje pasivní role. Největší problém aktivní protihry je, že šachisté mají tendenci k protihře přistupovat příliš násilně. I protiútok je podřízen principům šachové strategie. Není to “vaření z vody”, kdy naším jediným cílem je poplést soupeře. Takový postup je ospravedlnitelný jen tehdy, když je pozice skutečně prohraná a nemáme k dispozici žádný “legitimní” záchranný postup. Řada šachistů je však ochotná jít do rizika i v pozicích, ve kterých k tomu není důvod. Nechají se zbytečně vyprovokovat k unáhlenému přiostření pozice. Protihru, zvláště takovou, která je podložena pozičními ústupky nebo materiální obětí, nemůžeme spustit jen tak, ale až nadejde ta správná chvíle. Rozhodně ne tehdy, když nemůžeme spolehlivě odhadnout vzniklé zápletky. Nejlepší obranou sice může být útok, ale musí se jednat o útok, který je dobře podložený. Útoky zrozené ze zoufalství jsou zřídkakdy úspěšné.

Je-li vám nepříjemné, že se musíte bránit, uvědomte si, že ani soupeř to nemá (vždy) snadné. Každý nemá trpělivost na to, aby soupeře dusil pomalým lavírováním. A je-li slabší strana natolik zarputilá a svou pozici odmítá dále oslabovat, netrpělivost a nervozita narůstá. To se pak snadno přepne struna a karta se obrací. I strana stojící lépe si musí uvědomit, že lépe neznamená vyhraně. Uplatňování převahy rovněž vyžaduje dávku trpělivosti a obezřetnosti, třebaže chyby, kterých se dopustíme při realizaci převahy, většinou nemají takový fatální dopad.

Neexistuje žádné exaktní pravidlo, na jakém principu obranu založit. Krom čistě šachových aspektů musíme při plánování obrany vzít v potaz také vlastní povahové vlastnosti a osobní priority, což není nic jiného než náš šachový vkus. Přesto se dá obecně doporučit toto:

1) Rozhodnutí by se mělo v první řadě opírat o čistě šachové zhodnocení pozice. Tím byste měli začít především. Pocity a intuice k šachové hře patří, ale nikdy by neměly zastiňovat logiku šachové hry. Nenechejte se ovlivnit tím, že se třeba neradi bráníte. Aktivní hra, byť zní lákavě, nemusí být vždy to správné řešení. Nikdy se nepokoušejte o přímí boj se soupeřem, který je lépe vyvinut, a tudíž má k dispozici více (a často lépe umístěných) figur. Přejít do obrany a dočasně přenechat soupeři aktivitu, není žádnou katastrofou. Aktivní protihru je nutné zvažovat zejména tehdy, když hrozí, že soupeř dosáhne dlouhodobé nebo trvalé převahy. Rozhodně však nepanikařte jen proto, že se vaše pozice o něco zhoršila. A rozhodně se o protiútok nepokoušejte za každou cenu. Úspěšní v obraně budete jen tehdy, když si zachováte chladnou hlavu. Častěji je to zbrklost v obraně, která rozhoduje o výsledku, než poziční tlak soupeře.

2) Pamatujte na pravidlo dvou slabin! I když je pozice z pozičního hlediska špatná, váš soupeř potřebuje najít minimálně dvě slabá místa, aby mohl vyhrát. Jedna slabina k výhře zpravidla nestačí, protože jednu slabinu si dokážete pohlídat. Od silnější strany to chce trpělivé manévrování a obléhání, a to nemusí být každému pochuti. Unáhlené akce, například nepromyšlené tahání pěšci, k vytvoření právě takových slabin povedou. Logicky tím jen nahráváte soupeři a usnadňujete mu práci.

3) Stojíte-li hůře, každý protiútok si pořádně rozmyslete. Zvláště, když chvilkovou aktivitu vyměníte za trvalejší poziční defekty. Nepočítejte s tím, že soupeře zaskočíte a donutíte ho chybovat. Mějte vždycky na paměti, že člověk se psychicky cítí pohodlněji v pozicích, ve kterých má iniciativu a diktuje ráz hry. Je proto přirozené usilovat o aktivní hru, avšak v pozicích, kdy jsme pod tlakem, nás podobná lákadla svádějí k unáhleným rozhodnutím. Vyhýbejte se zápletkám, jejichž výsledek nedokážete odhadnout.

4) Pozor na hru s pěšci! Tah pěšcem si musíte vždycky pořádně rozmyslet, protože jakmile jednou potáhnete pěšcem, už to nelze vrátit zpět. To platí obecně pro celou partii, v horších pozicích ale obzvláště. Nikdy také netahejte pěšci, pokud jste v časové tísni, zřídkakdy vám to přinese něco dobrého.

5) Pokud to pozice umožní, snažte se směřovat partii do pozic, které vám jako hráči vyhovují. Neusilujte o to však za každou cenu! Zde je možné přihlédnout k znalostem vlastní i soupeřovy psychiky, předností, nedostatků a preferencí. Je výhodou vědět, ve kterých fázích partie je soupeř silný a kde naopak vykazuje slabiny. Zda například rád hraje koncovky, zda má ve zvyku při nečekané protihře ztrácet hlavu, jak reaguje na výzvy, jestli vezme každou nabízenou oběť, nebo se riziku vyhýbá apod. Rozhodně však buďte opatrní, pokud jde o porozumění soupeře. Člověk je skutečným mistrem, když jde o to klamat sám sebe. Pokoušet se proniknout do duševního světa soupeře je složitá záležitost a skýtá mnohá rizika. Předně vycházejte z poznatků o vlastních slabinách a předností. K stejným úvahám o soupeři přistupujte vždy opatrně. Jen málo hráčů je natolik čitelných, abychom získanému obrazu mohli plně důvěřovat. Většinou získáme jen hrubou rámcovou představu. Může nám to ale třeba napovědět, zda je lepší v horší pozici vyvolávat komplikace nebo převést partii do technicky náročné koncovky.

6) Nikdy, ale opravdu nikdy, nekalkulujte s nedostatky soupeře na úkor vlastních potřeb! Vždy má přednost to, co nám vyhovuje, před tím, co nevyhovuje soupeři!! Nemá smysl vyvolávat nepřehledné šarvátky na šachovnici, pokud sami nejsme schopni vyvolanou bouři takticky ukočírovat. Stejně tak je pošetilé přejít do technicky náročné koncovky jen proto, abychom soupeře potrápili, když přitom sami nemáme potřebnou zručnost a trpělivost, kterou vzniklé pozice vyžadují. Pamatujte, že největší praktické šance si uchováte v pozicích, které vám jako hráči sedí.

Mgr. Bc. Martin Pardy

Komentáře (0)

Rated 0 out of 5 based on 0 voters
There are no comments posted here yet

Zanechat komentář

  1. Posting comment as a guest. Sign up or login to your account.
Rate this post:
Přílohy (0 / 3)
Share Your Location

logo sachy cvek p

Smysl těchto stránek je pomoc šachistům z České republiky i ze Slovenska. Tyto stránky jsou zaměřeny především na trénik šachu i rad ohledně (sebe)trénování. Budeme rádi pokud tu najdete to, co jste hledali ;)

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací…