O konfliktu dvou negativních sil (averze = nechuť, odpor) hovoříme tehdy, když si člověk musí vybrat mezi dvěma či více nepříjemnými možnostmi. Lidově řečeno je člověk nucen volit mezi dvěma zly. Přitom ovšem on sám není schopen určit, která z nabízených možností je ono pomyslné menší zlo, neboť všechny dostupné alternativy mu připadají stejně špatné. I zde je konflikt vyvolaný a posílený tím, že jsme se ocitli v situaci, kdy je nezbytné nějak se rozhodnout. Připadá nám ale, že do rozhodnutí jsme tlačeni za zvlášť nevýhodných podmínek, protože za normálních okolností bychom se dobrovolně nerozhodli ani pro jednu z alternativ. Při žádném z konfliktů není snadné se rozhodnout, přesto má tento druh konfliktu oproti tomu pozitivnímu, kdy si vybíráme mezi příjemnými alternativami, jednu výhodu. Třebaže samotné vybírání není jednoduché, je pro člověka snazší obhájit si své rozhodnutí sám před sebou. Pozitivní konflikt je spojen s nebezpečím, že s postupem času pocítíme pochybnosti a budeme si své rozhodnutí vyčítat. Při výběru mezi dvěma negativními možnostmi sami sebe snadněji přesvědčíme, že další alternativy byly daleko horší.  Tím se nám nabízí psychologické záchranné lano, které nás ochrání před výčitkami. Rovněž zde má člověk tendenci odkládat své rozhodnutí. Vede to ovšem jen k většímu vnitřnímu napětí a zesílení konfliktu. V extrémních případech může člověk zcela rezignovat a nerozhodnout se vůbec, což má ovšem často ještě fatálnější následky, než kdyby si jednu z možností zvolil.

Zatímco s pozitivním konfliktem v šachové partii se setkáme v situacích, kdy útočíme nebo usilujeme o potvrzení naší převahy, negativní konflikt zažíváme v okamžicích krize, kdy stojíme hůře a musíme se bránit. Pokud se nám v partii rýsují dostatečně obranyschopné možnosti, nemíváme problém se rozhodnout. O poznání obtížnější je naše úloha v situacích, kdy se nám nedaří nalézt žádnou účinnou obranu, nebo se nám nabízené možnosti nezdají dostatečné. Udržet takovou pozici je náročnější. Existence pevného plánu obrany nám zajišťuje důležitou duševní oporu.

Psychické pozadí obrany

Obrana a útok mají odlišné psychologické pozadí. Útok je aktivní čin. Jsme to my, kdo o útoku rozhoduje. Při dostatečném množství figur, můžeme útok zinscenovat téměř v každé pozici. Samozřejmě za předpokladu, že si nebudeme lámat hlavu s tím, jak moc oslabíme vlastní postavení. Obrana je reakce na aktivitu soupeře a jsme k ní donuceni. Při obraně vnímáme svou roli jako pasivní, jako něco, co nám bylo vnuceno. To je pro mnoho hráčů psychicky nepohodlná role. Umět hrát horší pozice a bránit se, je ale v šachu naprostou nezbytností. I když je útok jistě atraktivnější, bez dostatečně vyvinutých schopností vzdorovat tlaku soupeře, nás pouze schopnost vést útok daleko nedostane. Je naprosto zásadní si uvědomit, že žádný hráč, ať je jakkoli dobrý, si nemůže činit nárok na to, že bude vždy a za všech okolností kontrolovat dění na šachovnici. Občas prostě věci nevyjdou tak, jak bychom si přáli, a v takových chvílích je nutné zkrotit své ambice a šlápnout na brzdový pedál.

Při obraně se uplatňují jiné psychologické kvality než při útoku. Při útoku nabývá na významu kreativita, fantazie a vynalézavost. Obrana vyžaduje trpělivost a dovednost předvídat úmysly soupeře. Při útoku si můžeme dovolit i drobnou nedůslednost, při obraně nikoli. Zatímco hráč, který má převahu, může soupeře vyvádět z míry popotahováním figurek po šachovnici sem a tam, obránce musí být velice opatrný i při zdánlivě samozřejmých tazích. Útočná strana někdy může akceptovat i nejasné zápletky. Obránce takový luxus nemá. Jako obránci si nemůžeme dovolit jít do komplikací, jejichž důsledky nedokážeme předvídat. Při podobných zápletkách mohou pochopitelně chybovat obě strany, ale obránce toho riskuje více než útočník. Přesný propočet je důležitý v obraně i v útoku, avšak pro bránící se stranu nabývá propočet životně důležitého významu. Obránce musí především myslet konkrétně. I když se při obraně řídíme obecným plánem, většinou je to konkrétní myšlení, které nám spolu s propočtem, zachrání partii. Řada šachistů v horších pozicí rezignuje na pečlivější prověřování vlastních tahů. Považují svou pozici za špatnou tak jako tak, takže se jim nechce plýtvat energií na podrobnější propočet. To je ovšem závažná chyba. Stává se, že hráč, který vidí, že jedna z možností je špatná, automaticky zvolí druhou následující možnost, aniž by ztrácel čas jejím prověřením. Často pak zjistí, že jím zvolené pokračování je ve skutečnosti ještě horší než to první.

Stojíme-li hůře, znamená to, že soupeř má lépe postaveny své figury. A stejně tak obecně platí, že straně, která má strategickou převahu, hraje do rukou i taktika. Tento poznatek je při obraně důležitý. Pro obránce je totiž snadné přehlédnout nějaký ten drobný taktický úder, který by si za normálních okolností s přehledem pohlídal. Hráči často při obraně pociťují nechuť vkládat do propočtu takové množství energie, které jsou ochotni věnovat útoku. Nicméně často jsou to právě ona drobná taktická přehlédnutí, která nám prohrají partii.

Obrana málokdy vzbuzuje takové vášně jako útok. Knihy se o obraně píší, ale je to náročnější čtení než knihy o útoku. Pro autory je snazší vysvětlovat mechanismy útoku než obrany. Řekl bych, že i autoři si jsou vědomi nízké popularity této oblasti, a proto knih o obraně vychází méně než o útoku. Navíc máme mnohem větší šanci, že se naše partie dostane do některé z knih, když se v ní prezentujeme skvělým útokem, než když předvedeme ukázkovou obranu. Brilantně vedený útok nám zprostředkovává estetický zážitek, zatímco ukázková obrana je zdrojem poučení. Obrana vyžaduje větší znalosti šachových principů než útok, i když ani ten nemůžeme vést jen tak hlava ne hlava. Rozhodně ne proti erudovanému soupeři. Například: když nataháte pěšce před slabšího soupeře, můžete ho tím natolik vylekat, že se sám od sebe oslabí a prohraje. Zkušenější hráči obvykle tak snadno nepanikaří, protože vědí, že postoupivší pěšci bez podpory figur se často ukážou jako slabí. Proto se neoslabují dříve, než je k tomu soupeř opravdu donutí. Všeobecná nepopularita obrany, zejména naše vžitá představa o pasivní roli obránce, má vážné důsledky. Někteří šachisté se natolik neradi brání, že se snaží za každou cenu hrát aktivně a vyhledávat komplikace i v situacích, kdy to není zapotřebí.

Obrana vs. protiútok

Občas musíme učinit rozhodnutí, jehož důsledky nejsme na šachovnici schopni předvídat. To je nepříjemné, protože tím ztrácíme kontrolu. Někdy nám na pomoc přispěchá intuice a my dokážeme vznikající zápletky úspěšně odhadnout. Rozhodně se však takové pozice nehrají lehce. Obrana je nejsložitější právě v situacích, kdy se nám nedaří najít jasnou cestu k vyrovnání, nebo když se nám žádná z nabízených možností nezdá dostatečná. Neschopnost se rozhodnout vede často k zbytečnému přešlapování na místě. Odkládání podobně závazných rozhodnutí v situaci, kdy si nejsme jistí výsledkem, je pochopitelné, ale v šachové partii jsme limitováni vymezeným časem a zbytečné otálení se nám může vymstít. Je ovšem rozdíl mezi aktivním hledáním správného pokračování a bezcílného přeskakování mezi jednotlivými tahy.

V zásadě máme dvě možnosti, jak obranu založit: můžeme přejít do defenzívy, nebo se pokusit o aktivní protihru. Obě strategie mají své přednosti i nedostatky. Jedno ze základních šachových pravidel, jejímž autorem je první mistr světa Wilhelm Steinitz, praví, že stojíme-li hůře, musíme se bránit. Ačkoli na žádné z pravidel šachu bychom neměli hledět jako na univerzálně platný recept, nemohu se ubránit dojmu, že toto doporučení se tomu silně blíží. Proto by ho měli znát všichni šachisté. Stojí-li soupeř lépe, je nelogické hrát normálně, tj. jít do otevřeného střetu, když soupeřovy figurky momentálně zaujímají lepší postavení. Proto stojí-li hráč špatně, musí přejít do defenzívy. Obecný plán obrany spočívá: v zabránění dalšímu oslabení, konsolidace figur a v postupném vylepšování vlastní pozice. Slabší strana se logicky snaží zabránit otevření hry, protože tím by šel na ruku soupeři. Chceme-li být v obraně úspěšní, nesmíme soupeři jeho úlohu usnadňovat. Třebaže za to platíme pasivní a stísněnou pozicí, pokud naše postavení nevykazuje žádné výrazné oslabení, většinou to soupeři k výhře nestačí. Navíc i když soupeř postaví své figury na ideální políčka, nemůže je tam nechat stát donekonečna. Aby vyhrál musí se pokusit pozici otevřít a tím chtě nechtě ideální postavení svých figur “narušit”. Tím často poskytne bránící se straně praktickou šanci.

Druhá strategie spočívá v aplikaci tvrzení, že nejlepší obrana je útok. Protiútok je často spojen s narušením materiální rovnováhy, obětí či vytvořením pozičních defektů ve vlastní pozici. Cílem je posílit aktivitu a vzájemnou koordinaci vlastních figur. Sázka na aktivní figurovou hru odpovídá modernímu pojetí šachu, které se více opírá o dynamické faktory, než tomu bylo v dobách Steinitze. Steinitz vyznával pevné poziční zásady, dynamické pojetí klade důraz na aktivitu a souhru figury. Dnes už víme, že taková aktivita a souhra figur je dostatečnou kompenzací za případné materiální ztráty. Je to plnohodnotná obrana, byť je technicky náročnější.

Ukázkový příklad toho, jak takový konflikt dvou záporných sil může vypadat, nastane, nabízí-li se nám v pozici obě možnosti, a to, jak možnost přejít do protiútoku, tak vytvoření pasivní, ale pevné pozice. Vyspělejší šachisté většinou snadno poznají, která z obran více odpovídá požadavkům pozice. Někdy jsou však obě možnosti takříkajíc na hraně, takže nejsme schopni ani u jedné z nich odhadnout jejich praktické šance na úspěch. Rozhodnutí nám tu zvláště ztěžuje skutečnost, že jak obrana, tak protiútok mají také své negativní důsledky. Konsolidace postavení s vytvořením pasivní, ale pevné pozice bez slabin, má tu nevýhodu, že dočasně přenechává soupeři volnou ruku na šachovnici. To vyžaduje trpělivost, sebekázeň a ochotu přestát nějaké to nepohodlí. Hodně hráčů odrazuje riziko, že budou trpět v neperspektivní pozici bez možnosti jakkoli aktivně zasáhnout do hry. K něčemu takovému mají šachisté vrozený odpor. Nechuť spokojit se s pasivní pozicí v nás posilují i šachové učebnice. V učebnicích se to podobnými ukázkami jen hemží. Pro autory učebnice je partie, ve které jedna strana zatlačí soupeře do defenzívy a čistě technickými prostředky zdolá jeho obranu, vítaným ukázkovým příkladem. A aby posílili pedagogickou hodnotu partie, často vynechají – ať už záměrně či nedopatřením – všechny obranné možnosti bránící se strany. Je to zcela legitimní postup, který má zde své opodstatnění. Kámenem úrazu ale je, že každý, kdo si pár takových partií přehraje, spolehlivě zatouží se něčemu takovému, co připomíná pomalou smrt, za každou cenu vyhnout. Hodně šachistů by proto raději primitivně ztratilo figuru, než aby přihlíželi tomu, jak z nich soupeř pomaličku vytlačuje život. Není to prohra, čeho se bojíme, ale nebezpečí, že se ocitneme v situaci, kdy nebudeme moci dělat nic jiného, než nečině přihlížet, jak soupeř realizuje svou převahu. Naproti tomu přehlédnout mat nebo ztrátu figury je rychlé a relativně bezbolestné. Na základě ukázkových partií bychom však neměli podléhat dojmu, že každá pasivní obrana musí skončit zrovna takhle. Ve skutečnosti jsou takové případy spíše výjimkou.