Samozřejmě, že jsem měl ambice MS seniorů vyhrát po několika stříbrných i bronzových umístěních v předchozích šampionátech. Je to zvláštní: tyto turnaje jsem hrál prakticky vždy velice dobře (asi atmosféra, pohoda…). Tentokráte jsem se po cestě autem z Prahy cítil však první dvě kola mizerně, nějak jsem to přestál – pak již v pohodě… Velice důležitý byl raketový start (6 ze 6! – což prý nikdy nikdo dříve nedosáhl) a výhra s černými figurami se Svěšnikovem v pátém kole.

Ano, poslední kolo bylo rozhodující. Vaisser je těžký soupeř (nedávno hrál dva zápasy s Karpovem v rapid šachu – jeden skončil 5:5 a druhý dokonce vyhrál 3,5:2,5 – to mluví za vše.) Jenže já jsem neměl důvod k velkému respektu: v předcházejících 3 partiích s ním (všechny skončily remízou) se hrála Gruenfeldka a ve dvou z nich jsem dosáhl lepší pozice. Tentokráte hrál zahájení nečekaně zdrženlivě a pasivně a toho jsem využil k zisku iniciativy. Jurij Balašov hrál celý turnaj také skvěle, oproti minulým MS byl k nepoznání a výsledek 9,5 bodů byl stejně jako u mne fantastický. Když jsem získal výhodu pěšce – měl jsem partii asi vyhrát dříve, ale soupeř byl neobyčejně tuhý a houževnatý. Já byl trochu nervózní (důležitost, napjatá atmosféra, spousta diváků…), ale nakonec asi zvítězila obrovská vůle po vítězství, která mě hnala kupředu.

Co k tomu říci? Šachy jsou nevyzpytatelným sportem i krásným uměním a pokud člověk skutečně chce – může i v 76 letech podávat kvalitní výkony!

Začal jsem v 8 letech, kdy jsem se šachy naučil od 7-letého co-pacienta. V mládí jsem šachy kombinoval s fotbalem (byl jsem hráčem pražské Dukly – v r.1960 jsme byli dorosteneckými mistry republiky), prakticky všichni mí spoluhráči se stali prvoligovými fotbalisty, někteří se dostali až do státní reprezentace. V té době jsem měl velký problém – pokračovat intenzivně ve fotbale i šachu na nejvyšší úrovni nešlo již tak dohromady a navíc – šachy mě hrozně bavily… Nicméně, s aktivním sportem jsem zdaleka nekončil, posléze jsem absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze, kterou jsem po pěti letech uzavřel s nejvyšší trenérskou licencí pro fotbal, ale také pro šachy (konzultantem mi byl tehdy vm Pachman). Fotbal jsem hrál i dále až do 26 let, ale už ne na nejvyšší ligové úrovni (v závěru za divizní Čechii Karlín – kdysi slavný klub…) Troufám si říci, že právě pravidelné sportování mi pomohlo k dnešní schopnosti a odolnosti hrát šachy na stále slušné úrovni. Mimochodem, absolvování FTVS na UK a získaný diplom mi pomohl i pří mém 19-letém trenérském působení státního trenéra v Lucembursku (1994 -2013), ale i ve sportovním středisku Dukla Praha (1967 -1986).

Nejlepší šachy jsem hrál asi v roce 1974, kdy se mi podařilo vyhrát hned celou řadu turnajů, včetně s náskokem MR, tehdy světového turnaje IBM v Amsterdamu (1.-3) … MR jsem vyhrál v letech 1964, 1974, 1984 společně s V.Hortem a v 1994 společně se Zb.Hráčkem. V r.1982 jsem byl členem reprezentace, která získala stříbrnou medaili na olympiádě v Luzernu, v r.1963 společně s hráči mé generace jsme byli mistry světa na tehdy populárním akademickém MS družstev, v r.1985 jsem byl spoluvítězem pásmového turnaje v Praze. Je to dlouhá kariéra, více než půlstoletí, ani sám si vše již nepamatuji . V poslední době jsem získal také nějaké ty medaile na seniorských MS.

Ano, do dneška spolupracuji s Davidem Navarou, znám ho ještě z dob jeho začátků… David je asi největší talent, který se u nás objevil. Měl jsem možnost se setkat a také spolupracovat s dalšími skvělými šachisty, jako byli Jan Smejkal nebo V.Hort nebo ještě dříve L.Kaválek. Nikdy nezapomenu na finálové střetnutí kandidátů MS v r, 1965 v Tbilisi, ve kterém Boris Spasský rozdrtil M.Tala. Na pozvání Borise jsem byl tehdy členem jeho týmu. Spasský tenkrát hrál fantasticky.

Setkávám se občas také s Vanem Nguyenem – po Navarovi asi dalším obrovským talentem, který u nás vyrostl, s Vojtou Plátem také občas konsultuji – jeho možnosti leží dle mého názoru hodně vysoko.

Viktor Láznička je skvělým šachistou, přesvědčil jsem se o tom vícekrát při mém působení u reprezentace v roli kapitána. Dosáhnout jeho úrovně není pro nikoho jednoduchým úkolem. Patří k tomu i velké zaujetí pro cestu vzhůru, některé adepty jsem již jmenoval, líbí se mi i Jirka Štoček, Peter Michalík, ale stále jim „něco“ málo schází… Snad přijde i mladší generace, třeba T.Kriebel nebo J.Vykouk.

Vždy jsem byl přesvědčen, že potenciál našeho družstva je vysoký a má na utkání s těmi nejlepšími. Potvrdily to výsledky a průběhy utkání s Ruskem (Norsko 2014), Polskem, USA a Holandskem (Baku 2016) a nyní s Čínou a třeba Ukrajinou (Batumi 2018). V Batumi to dopadlo ještě „jakž takž“ v těžké konkurenci. Nepodařilo se udržet skvělou formu po celou dobu v Norsku a pak hlavně v Baku. Tohle bude hlavním úkolem pro mého nástupce Zb. Hráčka.

Myslím, že to byl zcela normální kvalitní zápas. Před 2 roky v posledním utkání jsme (tehdy v rozhodujícím zápase) podlehli stejným nejtěsnějším rozdílem. jakým jsme tentokráte vyhráli. A možná, že tenkrát jsme úspěchu byli blíže než nyní.

Samozřejmě, že hráčský kádr má N.Bor silnější než máme my v Lysé. Ale ne zas tak o moc a v přímém souboji to nemá nikdo na šachovnici jednoduché. Jak to, že takové mužstvo nevyhraje ani jednu partii? To je otázka spíše na soupeře. Vyhráli jsme asi zaslouženě.

O šachových strojích toho nevím zase tak mnoho. Pochopitelně se snažím přizpůsobit se velkému rozvoji v této oblasti. Lidský nápad považuji však stále za to nejdůležitější a také za to nejkrásnější pro šachovou tvorbu. Ale také pro potřebnou pohodu a sebevědomí při hře i přípravě na partii. Pocity z dostatečně hlubokého nápadu, z celkového strategického souladu – ty se dají těžko něčím nahradit, byť třeba variantově přesnějším strojovým zhodnocením.

Budu upřímný: zápas Carlsen – Caruana mě hluboce zklamal. O tom, že Carlsen je především skvělý praktik (nejlepší vůbec), není potřeba zdůrazňovat. Ale zápas o MS by měl být i přehlídkou hloubky a krásy šachu – a to tedy vůbec nebyl.

Ano, nemyslím si, že by měl rozhodovat Rapid – právě z těch důvodů z mé poslední věty.