Vzpomínal jsem na předturnajová vyjádření Capablancy, jenž s oblibou prohlašoval, že „je v tak špatné formě, že by se klidně spokojil i s druhým místem“. Když vše dobře dopadlo, můžeme připomenout zase Aljechina a jeho obvyklé „výsledek mluví sám za sebe“. Výrok je doložen jen za situací, kdy pro něj dopadlo vše dle představ, což ovšem u něho, na rozdíl od mnoha jiných, bylo splněno v drtivé většině případů.

Vzhledem k mému známému zaujetí pro šachovou historii snad nepůsobilo příliš nemístně, když jsem si zde takto dovolil citovat velikány ve vlastním skromném kontextu, ke kterému hned sestoupím.

Ačkoliv závěrečná i postupová tabulka vypadají docela přesvědčivě, ve skutečnosti byl z ostatních účastníků především Peter Michalík velmi těžkým soupeřem od začátku až do konce turnaje. Ve vzájemné partii 4.kola nevyužil slibných šancí na výhru, v 9.kole hrál velmi podnikavě černými figurami. Tím se objasňuje, proč jsem v této partii souhlasil s remízou v pozici, kdy mohl bílý s nulovým rizikem pokračovat v pokusech o více. Vzhledem ke všem okolnostem se mi to zkrátka zdálo spravedlivé. Neměl jsem v tom okamžiku žádnou informaci o náladě účastníků před posledním kolem.

Uznávám, že kvalita partií tentokrát poněkud pokulhává za hodnotou sportovního výsledku. Ale podmínky ke hře byly dost těžké a v celém turnaji se postupně projevovala narůstající únava všech účastníků.

Výhra prvních tří partií byla v tomto případě snad nějakým úradkem Caissy v můj prospěch, odměnou za věrnost. Posílila ve mně odhodlání turnaj dohrát do konce, ačkoliv jsem vážně uvažoval, že si zase sbalím věci a pojedu domů, když jsem seznal, v jakých podmínkách mám hrát a jak budu ubytován. Byl bych si to mohl dovolit, neboť žádné startovné nebylo zahrnuto a ani spotovní regulérnost soutěže by zásadně narušena nebyla. Ředitel turnaje Michal Konopka ovšem dělal co se dalo, aby se turnaj podařilo nějak uskutečnit, to je třeba ocenit, jenže se zoufale podhodnoceným rozpočtem zázraky nebyly možné. Klíčové momenty hry tak často zvukově podbarvoval trénink motorkářského gangu v místnosti sice přijatelné, ale nevhodně umístěné pro šachový turnaj. Kolem oken penzionu zase projížděl jeden automobil za druhým, od všudypřítomného hluku nebylo úniku. V těchto podmínkách se mi dařilo spát jen 5-6 hodin denně, to je zoufale málo. Domů po turnaji jsem tak vrátil snad utahanější, než kdysi po příletu z nějakého zámořského silného openu s dvojkoly.

Něco takového se ovšem dalo tušit, když se poprvé vyjevil záměr uspořádat takovou akci se skromnými prostředky, a ještě navíc v Praze. Popravdě řečeno jsem tehdy neměl nic proti tomu, kdyby se celá věc nakonec vůbec neuskutečnila a já bych „nemusel hrát“ náročný turnaj s bídným zázemím a bídným cenovým fondem. Nakonec jsem velmi rad, že se turnaj sehrál a oceňuji Michala za jeho elán.

Záležitost stála tak, že nikdo z oslovených dost dobře nemohl účast odmítnout, aby nebyl kritiky viněn z něčeho jako zbabělost. Rozhodně vůbec netvrdím, že bych v takovém turnaji skončil pokaždé první. Nicméně snad jsem škodolibým kritikům demonstroval, že se klání v takovém formátu zatím nemusím přehnaně obávat. Objevily se úvahy, že by se podobná soutěž konala pravidelněji. Pokud nebude zajištěno odpovídající zázemí a nabídnuta odměna, úměrná náročnosti takového turnaje, ze své strany napříště již necítím potřebu se zúčastnit.

Možná jsem měl určitou psychologickou výhodu nad ostatními účastníky, možná byli poněkud nervózní ohledně té nominace do týmu na Olympiádu, která byla také v sázce. Mně šlo naopak výhradně o turnaj sám o sobě, o to skončit v něm s důstojným výsledkem. K ME družstev a Olympiádě jsem totiž vždy zastával postoj, v našich poměrech méně obvyklý. Zatímco jiní takovou soutěž pro sebe bezvýhradně považují za vrchol šachové sezóny (anebo to přinejmenším tvrdí při příležitostech, kdy se to sluší), já k ní přistupuji se zhruba stejnou zodpovědností či nezodpovědností, jako k jiným turnajům. Tudíž pro mě bylo přípustné občas i nepřijmout nabídku účasti.

Poprvé jsem takovou nabídku obdržel v roce 1998, ale bylo to všechno nějak organizačně chaotické a z důvodu momentálních studijních povinností jsem přijmout fakticky nemohl. Ale v pozdějších letech jsem se takové možnosti asi osmkrát zřekl z vlastní vůle. Přiznávám, že jsem odmítání působení v týmu používal také jako kartu ve všelijakých půtkách s rozličnými činovníky. Má ale smysl se o tom dnes rozepisovat, znovuvyvolávat záporné emoce v příjemném okamžiku oslavy? Jistě ne. Jen poznamenám, že to byla karta zjevně slabá a tím odmítnutím jsem víceméně nikdy ničeho nedocílil. Zato z toho plynoucí nízký počet účastí proti mně beztak bude ještě někdy v budoucnu nějakým poťouchlým způsobem využíván, jak naznačují leckteré dosavadní zkušenosti.

Po dosti dlouhou dobu jsem mohl, právem či neprávem, považovat nominaci do našeho týmu za víceméně automatickou záležitost. Ale roky plynou, samotná šachová hra se vyvíjí a člověk někdy nedovede, či spíše někdy ani nechce držet krok. Pochopitelně se nakonec i u nás objevili zdatní soupeři z mladších generací, kteří mají lepší porozumění pro nyní aktuální problémy šachové hry. Už není nic automatické, na druhé straně se mi také již nechce vést někdejší půtky. Takže můj postoj je v současnosti takový, že se aktivně rozhodně o nic neucházím, ale ani za normálních okolností nevidím žádný zjevný důvod k nepřijetí nominace. Na letošní Olympiádu se předběžně docela těším a budu rád, pokud se naše výprava bude moci vracet s pocitem úspěchu.

Spolu s mnoha jinými mám dojem, že jsme v šachu v určitém smyslu dospěli ke „konci dějin“. Zatímco v politickém světě by to snad bylo i žádoucí (pokud by ten konec měl správnou podobu) a mylnost této nedávno populární představy působí rozčarování, v případě šachu bych se rád mýlil. Dějinami se rozumí nejen posloupnost výsledkových tabulek (jak by se mohl mylně domnívat třeba i nějaký významný funkcionář), ale také vývoj a upřesňování představ o tom, co je v šachu „pěkné“ a co je „správné“. Vlivem pustošivého vpádu výpočetní techniky je někdejší tvůrčí či badatelská (zná někdo výstižnější výrazy?) složka jeho činnosti pro šachového hráče potlačena a jedná se už zcela dominantně o klání sportovního typu.

Ještě nedávno bylo možné si u poučeného publika získávat jistou proslulost nejen seznamem umístění ve výsledkových tabulkách, ale také jako autor občas hodnotných partií, i třeba pozoruhodných novinek, které znamenají drobný či větší pokrok v teorii zahájení. Dnes se za správné řešení nějaké pozice „oficiálně“ pokládá to, co ukazuje jako první linii herní program, kdepak nějaký styl, vkus, názor. K teorii zahájení mohu ukázat jeden příklad, který jsem dříve detailněji rozebíral v Šachinfu:

Měl jsem za to, že řešení je dostatečně netriviální, abych se takovým nápadem mohl chlubit. Nicméně, současný program na současném počítači jej po chvilce ukáže také...Této variantě jsem věnoval poslední z dlouhé řady svých příspěvků do tradičního Informátoru, dále to nemá smysl.

Kdysi jsme se domnívali, že na šachovnici vedeme ohromně důležité diskuse, že své partie tvoříme pro historii a s povinnou snahou, aby zápis byl čas od času důstojný. Představa, jakou o šachu mají sami hráči, i publikum, se může časem měnit. Dnes se postupně kloníme naopak spíše k představě „zábavy pro daný okamžik“. To je nakonec legitimní a s trochou argumentační zdatnosti by se dalo uspokojivě obhájit, proč má smysl se takové činnosti nadále věnovat.

V dřívějších dobách jsem považoval komentování partií za stejnou zábavu i stejně důležitou činnost, jako samotné hraní. Třeba když v roce 2000, s dva roky starými „velmistrovskými doklady“, mi byl svěřen úkol do časopisu rozebrat pár partií ze zápasu o titul mistra světa, chápal jsem to jako velkou poctu. Nicméně analýzy se dělaly pod určitým časovým tlakem, občas se chyba vloudila. Ve známé věžové koncovce Kramnik - Kasparov, 14. partie zápasu, jsem se zprvu domníval, že v jedné pozici byla remízová hranice překročena a černý mohl vyhrát v koncovce věže a pěšce proti věži a pěšci. Jemnějšího manévru bílé věže, který stále držel remis, jsem si všiml až o něco později, to už původně odevzdaný materiál šel do tisku. Žádné reakce v následujícícm čísle k tomu nebyly, nicméně o 4 roky později mě David Navara upozornil, že jsem tehdy v poznámkách udělal závažnou chybu!

Osobně si nemyslím, že by to čtenářům uškodilo, pokud obecně komentář má potřebnou úroveň, polemikou s autorem, občas úspěšnou, se přece zájemce může dobře cvičit. I v knihách od koryfejů minulosti se tu a tam najdou sporná místa. Když jsem se na jiném místě rozhodně vyjádřil proti zahrnování strojových „kontrol a oprav“ do nových vydání starých knih, kupodivu s tím mnozí nesouhlasili, že prý opravy být mají. Ale vždyť ta kniha je také literární dílo – bude se snad literatura obecně někdy v budoucnosti znovuvydávat s „opravami“?!

Publikování rozborů vlastních partií, které se přiměřeně vydařily, se tak zdálo být povinností. Když jste s Lukášem Klímou připravovali knihu „Lázeňské rošády“ o pro mě památném přeboru v Karlových Varech 2005, zdálo se mi samozřejmé, že si v ní téměř všechny své partie okomentuji sám. Za uplynulé roky se postoj změnil, k partiím čerstvě skončeného turnaje naopak žádné poznámky zveřejňovat neplánuji. Tento typ činnosti totiž nikdy nenabízel žádný typ prospěchu, jenž by odpovídal vynaloženému času a úsilí. Šlo čistě o přesvědčení, že by se taková věc dělat měla. V Šachinfu jsem i později míval volnost v tom, jakým způsobem komentování pojmout, ale jinak se prosazují představy, že by poznámky měly obsahovat pečlivé odkazy na velkou databázi, vše „zkontrolované“, atd. Zkrátka, aby se komentování z dříve zajímavé práce proměnilo v otravnou manuální činnost.

Po konci posledního časopisu, do něhož jsem přispíval, jsem ještě ze setrvačnosti rozebral několik svých dalších partií, statě s různými výběry jsou ke stažení na adrese http://www.ostrovsachu.cz/jstocek.html, ve skromném formátu, ale nikomu to nenutím a žádné změny v tom dělat nehodlám. Některé z těch komentářů jsou reprodukovány v knižní sérii Richarda Biolka. Vyšlo to tak, že poslední uvedenou položkou je partie s Davidem Navarou z loňského otevřeného přeboru. Té se následkem překvapivého výsledku tehdy pochopitelně dostalo jisté pozornosti. Ale žádný z těch našich nynějších informačních zdrojů, které samy sebe pokládají za relevantní, mi nenavrhoval, abych autorem poznámek k té partii byl já sám. Pokud chceš doprovodit rozhovor partiovou ukázkou, nabízím tuto možnost.

(partie?)

Dá se k tomuto tématu vzpomenout něco humorného? Jednou jsem (příspěvek jsem tehdy ještě posílal ručně psaný, jako dopis) nedbale oddělil článek o ligovém zápase od soukromé poznámky o téže události pro Břéťu, a ve shonu se omylem dostalo do časopisu všechno. Což znamenalo, že jsem byl jako autor uveden pod odstavcem, v němž si dělám legraci z našeho klubového sponzora! Naštěstí Honza Michálek má smysl pro humor, mé angažmá v Plzni tedy nerušeně pokračovalo.

Zajisté jsme nevyčerpali všechna témata, ale optimisticky doufám, že Tví čtenáři neodsoudí daný příspěvek jako zcela nezáživný, a také že se mi ještě někdy nějaký pozoruhodný výsledek zdaří, takže to není poslední možná příležitost