Asi jste si všimli, alespoň ti z vás, kdo sledují moje partie, že jsem jednak styl hry přitvrdil a hlavně jsem vypustil krátké remízy.

Takový styl hry je náročný a přináší prohry. Může být těch proher více. To můžeme nazvat jako „negativní“ stránku takového stylu (ve skutečnosti to je ale nesmysl), ale… ale pojďme na pozitivní stránku.

Nyní se na každou partii vyloženě těším. Konečně přišla doba, kdy jsi jdu do doslova a do písmene užít každou partii (ale samozřejmě je třeba být zdravý a vyspaný na partii). A je to nádhera, konečně poznávám co jsou skutečné šachy, podstatu této nádherné činnosti.

Ps.: To je stejně z mého pohledu velmi zajímavé a řešil jsem to už v minulosti. Protože jsem si sám sobě kdysi napsal:

Představ si, že by v Novém Boru (= tehdy jsem za ně hrál, a byla to doba, kdy jsem neměl rodinu a tedy haldu času) udělali turnaj, kde by sis mohl zahrát se silnými GM. Zahrál by sis takový turnaj rád či nerad? Odpověď byla jasná – nerad a jak nerad, protože by hrozilo, že udělám neúspěch a všichni by mě chtěli porazit. Jakožto GM (tzn. není si třeba už nic uhrávat), bych tam v té době nejel.

Ps..: Když jsem si položil nedávno stejnou otázku, tak bych jel okamžitě. Dokonce kdyby mě někdo „o půlnoci“ probudil s tím, že jdu hrát partii s hráčem s elem 2600. Tak okamžitě vyskočím (no…bejvávalo  nyní by to chvíli trvalo, než bych se vymotal) a jdu si s chutí zahrát. Hned, okamžitě. Ačkoliv nyní – jak už to v životě bývá – nemohu hrát co chci díky rodině.

To není žádná samozřejmost, protože byla doba a ta byla velmi dlouhá, kdy jsem se na mnoho partií netěšil a šel jsem s „donucení“, hlavně pak na ty partie, kde hrozilo, že po mě soupeř půjde, kde prostě mohu prohrát. Takové partie byly pro mě velmi těžké a kolikrát jsem byl úplně hotový, bralo to kvanta energie.

Pamatuji si před pár lety jak jsem měl hrát černými s GM Csabou Baloghem…na partii jsem šel jako na smrt. Totálně jsem se na partii netěšil. Hrůze a děs. Partie také potom tak vypadala, úplně hloupě, zbaven koncentrace, jsem přehlédl pěšce a bylo po partii. Tehdy hrát s takovým soupeřem bylo prostě více než těžké. A proč? Protože jsem se nenaučil prohrávat, nebo přesně psáno přijmout prohru/neúspěch.

Základem, podle mě, je přijmout prohru (Ps.: prohrou beru obecně neúspěch), naučit se to. Naučit se, že pokud chcete hrát své nejlepší šachy, tak se musíte osvobodit. Doslova do písmene procitnout z Matrixu.

Protože když budete drceni pod hrozbou neúspěchu a budete kalkulovat s výsledkem, nemáte šanci dosáhnout toho nejlepšího z vás (nemáte vůbec šanci hrát s takovou koncentrací a nasazením, jakým byste mohli). Bohužel mnoho mladých šachistů (a nejenom oni) stále kalkulují, počítají elo body, nějaké postupové místa atd atd. Místo aby z nich rostli zabijáci na šachovnici, pak z nich rostou hráči co si staví zeď kolem sebe. Sotva se objeví někdo „silnější“, hned mění styl hry na remízu. A časem se tak zabetonují, že nemají šanci jít dále a dále.

Tento přístup vás automaticky tlačí dolů. Takový šachista nemá šanci se plně rozvinout! To prostě nejde, když je neustále tlačen „ke zdi“ a „nucen“ hrát na remízu, nebo na nějaký pomýlený úspěch, jako je elobod, nebo jiný pseudo cíl. To je neuvěřitelná krátkozrakost.

Co je na šachu nejkrásnější? Já si myslím, že takové tři základní roviny:

1. a) studovat šachy (pro každého to má jiný rozměr)
2. b) bavit se šachem (hrát bleskovky, sledovat online či nějaké videa atd.)
3. c) hrát vážné partie nebo partie kde o něco jde

Myslím si, že tyto tři body by měly být v nějakém rozumném provázání. Tedy, pokud někdo má rád body a+b, ale už nemá rád c pak něco není OK (ale samozřejmě nyní myslím ambiciózního šachistu, co chce něco ještě dosáhnout).

Nicméně to se dá spravit. Pokud někdo nemá rád vážné partie, nebo partie kde o něco jde, pak má evidentně špatné nastavení. A určitě nebudu nějaké tajemné orákulum, když řeknu, že v drtivé většině případu to je strach z neúspěchu, z prohry.

A co s tím? To je právě těžké a velice…rád bych někdy o tom napsal knihu. Protože změnit nastavení a všechny ty věci kolem jsou velmi, ale velmi těžké… Je to skutečný BOJ. Bohužel to ale s nynějším stavem vypadá, že kniha bude někdy za xyz let, ale tady se prostě nedá svítit. Navíc si chci ještě dále a dále zlepšovat vědomosti. Už mě doma čeká dalších, nových 14 knih   (Ps.: nešachových, ale k tématu).