Tento článek – o sobe trénování – vznikl díky příspěvkům Slávka a Mikiho. Děkuji jim za zajímavé postřehy a inspiraci na psaní.

Nejdříve co napsali:

„Každý šachista má svou Achillovu patu a docela by mě zajímal váš názor na tento problém. Jak vy sám bojujete s něčím, co umíte popsat, ale přitom nevíte jak to vyřešit? Kde hledáte inspiraci? Pro někoho to může být koncentrace a pro jiného třeba paměť apod. Kdysi jsem četl jednu knížku „Psychologický průvodce šachovou partií“ a tam těch příkladů bylo spousta. Knížka to byla moc hezká, ale nabízela jen obecné rady. Na závěr jen poslední otázka. Jak poznáte, že dál už to nejde a je potřeba najít jinou cestu?“

“Inak keď sme pri šachových denníkoch, akým spôsobom si ich vediete, čo všetko si do nich píšete? Držíte sa aj nejakej štruktúry? Píšete si aj niečo o svojich pocitoch a súperoch, s ktorými ste sa stretli a ako pôsobili na vás? Prípadne aj nejaký ten názorný príklad by pomohol.“

Je zajímavé, ale oba příspěvky mají „stejnou odpověď“ a ta se skrývá v poznání sebe sama. Proč mít šachový deník? (Mimochodem dobré je mít i klasický deník). Je to proto, abyste se poznali. Spousta z nás dělá nějaké chyby, jak šachové, tak i nešachové a také spousta z nás ty chyby nevidí, neví o nich. Nebo si je jenom na chvíli uvědomí a pak na to zapomenou.

Třeba s koncentrací. Někdo prohrál již ixtou partii proto, protože se baví během partie, často chodí pryč atd. Po (prohrané) partii si chvíli sám sobě domlouvá, že to musí zlepšit, změnit, musí se více soustředit. Ale po pár dnech na to zapomene a převáží opět starý vzorec – na další partii se bude chovat stejně. A to pořád dokola.

Spousta šachistů vůbec nedokáže vysvětlit „proč hráli tak špatně, proč proboha udělali tolik chyb“. Jak je to možné, že když se na to podívají doma a to jenom chvilku, hned vidí kolik nasekali chyb a ještě tak hrozivých, očividných. Zdá se to záhadou. Opět ale jde o nepoznání sebe sama.

Každý z nás je nějak „nasměrován“, zkrátka funguje podle „určitých vzorců“ z podvědomí. Problém je ten, že všichni máme některé vzorce špatné, které nás stále a stále směřují do chyb.

Vyřešit se dá tedy vše. Nutné ale je na to přijít, uvědomit si to (a to je nejtěžší a nejdůležitější) a pak postupně „přepisovat“ vaše podvědomí. Například výborná kniha o tom je od Jana Beckera o autosugesci (klasika je Terry Orlick). Pokud zvolená metoda není dobrá, nebo nefunguje jak má, je nutno zvolit další – opět jde o poznání sebe sama, co na vás nejlépe funguje. Právě proto a nejenom proto je nesmírně důležitá sebereflexe a hluboké hodnocení dosavadní práce. A tímto se dostáváme k šachovému deníku/sešitu.

Znovu musím zopakovat, že klíčem ke zlepšení je poznání sám sebe, svých silných ale i slabých stránek a pracovat nad tím. A to nejenom po šachové stránce, ale i nešachové. K tomu šachový sešit je. Zde byste si měli psát všechny postřehy ohledně šachu. I třeba to, proč se vám nechce trénovat, nebo co vás napadlo při procházce – jak vylepšit trénink. Nebo co udělat, aby vás to více bavilo a více jste se koncentrovali na trénink.

V šachovém sešitě byste měli mít i svoje cíle. Záleží na vás jaké a jak dlouhé z hlediska plnění. Jedna z nejdůležitějších věcí (kdo to dělá?) je hodnotit svoji práci a svoje výkony, mít sebereflexi. Musíte být k sobě upřímní. Velké nebezpečí je, že sklouznete do rutiny, kterou budete považovat za „skvělý trénink“. Přitom kdybyste se nad sebou zamysleli a byli upřimní, tak zjistíte, že vlastně vůbec tvrdě a správně netrénujete. Koncentrace je ta tam. Často během tréninku řešíte telefonáty, nebo jste na internetu atd. atd. Takže při upřímném pohledu zjistíte, že na hladině vědomí jde o skvělý trénink, ale pod hladinou jde ve skutečnosti o velkou lenost a vzorově odfláknutý trénink.

Je nutné být správně sebekritický, ale zároveň si uvědomit co děláte dobře a na tom stavět. Není dobré být k sobě extrémně sebekritický a všechno vidět černě.

K sebehodnocení je někdy třeba být ve „zvláštním stavu“. Pro mě to je třeba když jedu vlakem (ale nejsem ve stresu), nebo když jsem na procházce. Mám zde otevřenou a jakoby čistou mysl. Některé věci si uvědomuji daleko snadněji, než když je klasický denní ruch.