Všichni do jednoho měli velmi těžké chvíle, kdy se jim nedařilo, šli dolů a někteří hodně dolů a dlouhodobě (někteří měli i velmi těžká zranění). Přesto denně tvrdě trénovali a doslova potili krev. Den po dni. A pak zajeli špatný závod, pak znovu. Museli vydržet. Věřili si.

My – obyčejní lidé – na to moc stavěni nejsme. Pokud děláme nějakou činnost, dáváme do ní energii a čas (a myslíme si bůh ví co všechno neděláme) a výsledek nepřichází, pak končíme. Naše nadšení často mizí jako pára nad hrncem.

Pokud bych Vám dal otázku: „pokud 8 let vydržíte makat, pak si splníte svůj (šachový) sen, ale cesta to bude hodně klikatá“, kdo z vás by do toho šel?

Pamatuji si, jak jsem jednou četl, že Římský vojevůdce obléhal město. Ale obránci města mu řekli, že mají zásoby jídla na 10 let (číslo si přesně nepamatuji). On na to řekl, dobrá, budu tu 10 let. Vzdali se. To je disciplína, to je vůle, to je odhodlání.

Ve sportu to tak prostě je. To si musí každý uvědomit. Výsledky přicházejí až za hodně dlouho a mnohdy až po nepříjemných pádech. Kdo se dokáže po sté zvednout, když spadne, pak bude jednou vítězem.

Podívejte se do svého nitra. Kolik z nás šachy začínalo a pak končilo. Přišlo nadšení, chaotická práce, určité držení na vlně, pár pádů a konec. Pak opět nadšení atd atd. Kolikrát se to u vás opakovalo?

Pokuste se změnit své nastavení. Jasně si stanovte a uvědomte, že cíl je cesta a cesta jde nahoru i dolů, doleva i doprava. Denně ráno, po probuzení si přečtěte Vaše odhodlání. Připomínejte si, že cesta je daleká a dlouhá a těžká. Hodně těžká. Naučte se vítat neúspěchy, z nich porostete.

Kdo chce, tak si může na stěně udělat velký papír. Kde si označí třeba 1000 dní. A po každém dnu, kdy jste trénovali, si jeden den odškrtněte (měl by to být každý den vyjma nemoci, nebo když hrajete partii). Bravo, ještě 999 dní.

A opět se zeptám, kdo to dokáže?