1867 
Stárneme, všichni jsme byli jednou mladí.
Kdy je vlastně šachové stáří? Je to zřejmě nastavení mysli. Co bychom mohli definovat jako šachové stáří? Co myslíte? Méně riskovat? Mít menší ambice, nebo žádné? Přestat hrát turnaje? Hrát hůře a hůře? A ptám se dále, je špatné mít šachové stáří? Co když ne?
Když teď hned, jak píši tyto řádky, se zamyslím nad tím, co mi v šachu dělalo a dělá největší radost, tak to nejsou tituly, velká vítězství a rekordní elo body. Je to prostě možnost si šachu užívat, mít radost, nic více nic méně.
Přiznám se, že mi nejvíce chybí moje ranní tréninky. Ani ne tak, že budu hrát lepší šachy, ale proto, protože mě to bavilo. Měl jsem to moc rád, hrnek kávy, hrnek čaje a šachovnice. Venku ještě tma. Často jsem začínal již po páté ráno. Byly to magické chvíle, které zná jen šachista, který podlehne šachu.
A víte proč? Protože právě to je přesně ten pravý smysl šachu. Někdo ho dosahuje při hraní, někde při sledování onlinů, nebo při čtení knih. Není nad pěkný výrok pana Tarrasche: „K politování je každý homo sapiens, který nepoznal v životě hudbu či šachy.“
Rád bych ten výrok malinko upravil: "K politování je každý člověk, který nezná tu krásu splynutí s činností, kde čas, prostor a upovídaná mysl přestanou existovat."
Mít konkrétní cíl, získat třídu, nebo elo je samozřejmě dobré. Hlavně pak pro mladé šachisty, kteří mají sílu a energii se rvát a jít vpřed, mají touhu. Pro ně asi těžko budou mít šachy jiný rozměr, než ten sportovní. Věk udává váš vztah k šachu, ačkoliv když pomyslím třeba na Viktora Korčného, není to jenom věk.
Na druhou stranu pokud šachy pro vás jsou jen o elu, třídě a úspěchu, pak se může stát, že vás to zlomí. Opustíte šachy. Po delší době tréninku a turnajových neúspěších se zatřese samotný smysl proč ty šachy dělat. Znám docela dost šachistů, kteří byli na dosah velkého úspěchu, jejich životního snu, ale složili se. Ano, těsně před cílem.
Řeknu vám jak to ve sportovním šachu většinou chodí. To není postupná cesta. To jsou propady a skoky. Máte elo 1900 a váš sen je mít elo +2100. Několik let trénujete. Na nějakou dobu vyskočíte +2000, ale pak přijde neúspěch, ještě jeden. Konec. Slyšíte to? To se zlomilo šachové srdce.
A těsně před branou, protože síla toho hráče je daná právě těmito momenty. On vidí zmar, ale nevidí, že už skoro uchopil onu kliku. Bohužel, přes opar iluze úspěchu si neuvědomuje, že v něm roste síla, kterou nevidí, ani nemůže vidět. Stačilo vydržet, protože jeho síla už byla za branou, ale jeho mysl a srdce ještě ne. Šachy jsou všechno možné, ale ne sprint a komfortní cesta bez mráčku. Ze zmaru a porážek roste síla. Uvědomění.
Já chápu, že pro šachistu, který vplul do oceánu šachového stáří je bolestné prohrávat s dětmi, které toho vědí o šachu desetkrát měně. Ale je to tak. To je život. A život prostě není jen krása, sluníčko a mlha optimismu, přes kterou nejde vidět skutečný svět. Je třeba to přijmout. A uvědomit si, že šachy jsou tak bohaté a pestré, jak jim to dovolíte.
Ale právě v tom je ta krása. Protože pokud by nebyla bolest a neúspěch, nebylo by nic. Šachy by ztratily smysl, stejně jako život.
Příště Vám dám přímo konkrétní rady, jak hrát proti mladým a jaké si vybírat turnaje. Myslím teď pro ty z nás, kteří už čekají na loď do oceánu šachového staří nebo už jsou na cestě. Ačkoliv, zdá se mi, že to není cesta do šachového stáří, ale do šachové moudrosti.
Robert Cvek
Robert Cvek
