Je nová doba, nové možnosti a hlavně se ukazuje, že každý je originální a má svoji cestu.

Patříte k lidem, co rádi čtou o vrcholových sportovcích? Nebo čtete rádi názory koučů vrcholových sportovců, manažerů a podnikatelů?

Asi někdy ve 14 letech, možná to bylo dříve, jsem viděl na tehdejším videorekordéru příběh barbara Conana. Kdo nezná příběh velkého Seveřana, kterého sehrál tehdy neznámý herec Arnold Schwarzenegger? V té době mě to uchvátilo, hlavně tedy Arnold a začal jsem posilovat.

Je určitě inspirativní číst jak trénují ti nejlepší, co jí, jak myslí, jak se mentálně připravují na soutěže. Jaké techniky koncentrace používají. Ale… ale jsou to lidi z jiné dimenze. Jsou to prostě terminátoři, drtiči, brutálové. Jsou to lidé, kteří obětují všechno, aby dosáhli svého cíle. Dalo by se říci, že pro ně existují jiné pravidla než pro nás, normální lidi.

Jako každý mladý kluk, co ho chytlo posilování, jsem se začal pernamentně ničit v posilovně. A pak asi přišlo to nejhorší. Zjistil jsem a tehdy toho bylo opravdu hodně, jak Arnold posiloval.

Proč není dobré se slepě učit od nejlepších? Protože oni už ušli obrovskou cestu, takovou, co nikdo nikdy z nás neujde. A hlavně to byla jejich cesta. Jen a pouze jejich, měli na té cestě jedinečné úlohy/výzvy, překážky, prohry a vítězství.

Tito lidé nás samozřejmě mohou inspirovat na naší cestě. Můžeme si něco od nich vzít, ale slepé kopírování dobré není. Hlavně pak s představou, že pokud jim to pomohlo, mě také, často nefunguje. 

Arnold trénoval dvoufázově, tedy dopoledne a odpoledne. Jeho cvičení zabralo denně mnoho hodin. A to posiloval se 100% intenzitou. Pokud takový trénink budete kopírovat, tak vás to úplně zničí. Tělo nemá ani procento šanci se zregenerovat. Dříve či později skončíte s úrazem (může být i těžký, několik známých si zničilo záda) nebo s totální vyčerpáním a nemocí. Také jsem skončil v nemocnici, „jen s doživotně zničeným krkem.“

V šachu to naštěstí nehrozí. A přece neříkám, že se nemáme učit od nejlepších. Spíše bych řekl, zdokonalovat vlastní cestu. Každý z nás je naprostý originál. Klíčová je naše vlastní cesta a tu zdokonalovat. Poznávat sám sebe. Můžeme se pak učit od nejlepších. Ale tak, že budeme přemýšlet, hodnotit sebe sama, zapisovat a zdokonalovat se. Ne kopírovat.

Měl jsem vždycky problémy s hrudníkem. Dal jsem na benč jen 150 kilo. Ano, někdo se zasměje, že „jen“, ale bylo to opravdu málo. Na mrtvolu jsem dal v klidu 250 kilo. Dřepoval jsem hluboké dřepy se 180 kg na zádech. Ale ten benč…

Víme sami, že v šachu jsou různé postupy, styly, možnosti trénování. A také každý z nás má jinou sílu, jiné slabiny, ale i silné stránky. Asi těžko hráči první výkonností třídy pomůže matování věží proti králi, ale našlo by se mnoho šachistů, kteří by se to rádi naučili a pomohlo by jim to.

Problém jsem zjistil až mnoho let později. Mám „speciální“ ramena, které mi při klasickém benči berou práci za hrudník. Takže se mi v té době extrémně vyvinula ramena, ale hrudník zůstal dost pozadu. Školácká chyba? Asi jo. Ale to samé, se stalo gigantovi české kulturistiky Liboru Minaříkovi. Akorát místo hrudníku to odnesla záda a extrémně se mu zvětšil triceps. A dozvěděl se to až hodně pozdě. I mistr tesař...

I ti nejlepší jdou cestou pokus-omyl. Jen je třeba přemýšlet a nevěřit hned prvnímu tréninku, že ten je ten nejlepší. Nemůže být. Jak vy sami rostete, měníte se, mění se vše okolo, včetně vašeho tréninku a cesty. Je to dynamický proces.

Co tím chtěl básník říci? Sám nevím. Je to spíše zamyšlení, než jasné sdělení. Nějaký obrys v mlze. Budeme ale určitě pokračovat dále. Protože cesta nekončí.

Robert Cvek