Máme-li na výběr mezi samými příjemnými věcmi, může nám to připadat, že svou volbou de facto nic neriskujeme, protože nemůžeme zvolit špatně. Skoro se vnucuje představa, že taková situace je pro nás vlastně příjemná. Nic však není vzdálenější pravdě. Nevěříte-li, vzpomeňte si, jak nesnadné může být vybrat si v cukrárně jen jeden jediný zákusek z celého toho výběru nebo jak někdy nerozhodně listujete jídelním lístkem v restauraci a neumíte se rozhodnout, jaké jídlo si vybrat, když všechno vypadá tak lákavě. Kámen úrazu je v samotném procesu výběru. Zásadní je zde skutečnost, že je nám odepřena možnost kompromisu. Musíme se rozhodnout buď tak, nebo onak. Výběrem jedné možnosti, musíme obětovat ty ostatní. Samozřejmě, že si v cukrárně můžeme dát těch zákusku více, ale riskujeme tím přejedení. A pokud to s těmi dortíky přeženeme, to co pocítíme, určitě nebude pocit slati, ale něco docela jiného. Dva a více obědů si snad v restauraci neobjedná nikdo. Obecně však jednou provedená volba uzavírá přístup k dalším alternativám. Nerozhodujeme se proto pouze o tom, čemu dát přednost, ale také, což je psychicky bolestivé, o tom, co obětujeme (viz Sophiina volba).
Činit závazná rozhodnutí není samo o sobě snadné. I když jsme v okamžiku rozhodnutí přesvědčeni o správnosti své volby, zpětně máme tendenci vidět svá rozhodnutí v jiném světle. I lidé, kteří jsou odolní vůči kritice, nebývají ušetřeni vlastní nejistoty. Když se ozve kritický hlásek uvnitř, už tak skálopevní nebýváme, protože vlastním pochybám se bráníme o poznání hůře než kritickým připomínkám druhých. Proto je někdy volba mezi dvěma pozitivními alternativami spojena s pozdějšími pochybnostmi. Člověk hledá ujištění, že se rozhodl správně. Pochybnosti posiluje i skutečnost, že učiněné rozhodnutí nelze vzít zpět. Najednou se nám zda, že alternativy, pro které jsme se nerozhodli jsou lepší. Záludnost vnitřních konfliktů je v tom, že zřídkakdy můžeme vyrukovat se snadným a jednoznačným řešením, proto mohou pochyby napadnout každého. Přesto je důležité nevracet se k již jednou učiněnému rozhodnutí. Co se stalo, stalo se. Možná se časem ukáže, že jsme se skutečně mohli rozhodnout lépe, ale nemůžeme se rozhodovat na základě informací, které nemáme. Pochybovat o svém rozhodnutí je přirozené, ale nesmí přerůst ve výčitky. Někdy máme dokonce tendenci si svou nezvolenou možnost idealizovat, což je velice nebezpečné, protože tím v podstatě udržujme konflikt stále živý. Zároveň tím oslabujeme atraktivitu původního rozhodnutí, což celou volbu ještě více znehodnocuje. Dostaneme se tak do neřešitelné situace, protože jsme skončili s možností, kterou jsme si sami zošklivili, a k tomu nám zůstala touha po něčem, o co jsme se svým rozhodnutím připravili.
Třebaže jsme na začátku měli na výběr mezi dvěma výrazně pozitivními a lákavými alternativami, pochybnostmi o správnosti svého rozhodnutí bychom celý vnitřní konflikt zacyklili do nikdy nekončícího procesu. Kdybychom si například vybírali, zda budeme studovat na Karlově, nebo na Masarykově univerzitě, mohli bychom třeba skončit tak, že bychom studovali v Brně a trápili se představou, jak pěkné by to bylo, kdybychom si zvolili Prahu. Podobné myšlenky jsou extrémně nebezpečné, protože nemáme jistotu, že kdybychom si skutečně zvolili Prahu, nelitovali bychom nakonec toho, že jsme si nevybrali Brno.
Příště si ukážeme, jak může konflikt dvou pozitivních možností zasáhnout do tréninku i šachové partie.
Mgr. Bc. Martin Pardy