Každý tah, který zamýšlíme zahrát, je pochopitelně nutné prozkoumat. Obecně však platí, že čím závažnější tah je třeba provést, tím pečlivější pozornost bychom mu měli věnovat. Umět rozlišit podstatné tahy od podružných je známkou šachového mistrovství. Slabší hráči často zahrají první tah, který je napadne, a o dalších tazích ani neuvažují, nebo začnou uvažovat až poté, co zjistí, že onen první tah je zatížen nějakým nedostatkem (většinou taktického rázu). Nicméně existují pozice, ve kterých se nám doslova nabízí hned několik možných pokračování. Dochází k tomu převážně tehdy, když máme citelnou poziční převahu nebo útočíme.

Na jednu stranu je dobře, když máme z čeho vybírat, na druhou stranu bychom si z praktického hlediska přáli, abychom nemuseli prověřovat tolik možností. Pokud nejsme ten typ šachistů, kteří své tahy na šachovnici sázejí lehkou rukou a z případných následků si hlavu nelámou, bude naši volbu svazovat pocit odpovědnosti. Vždyť nabízí-li se nám tahy sami, znamená to, že máme znamenitou pozici. Což je příjemné, ale stát dobře nestačí. I zjevně dobrá pozice v sobě může ukrývat kapku jedu. Šachisté moc dobře vědí, jak jsou takové (dobré) pozice vrtkavé. Stačí trocha nepozornosti a … sebelepší pozice se dokáže rychle změnit v něco hodně ošklivého. Podlehnutí falešným iluzím, že se partie vyhraje sama, způsobilo bolení hlavy mnoha šachistům.

Stát dobře nás zavazuje k tomu, abychom si svou výhodu udrželi. Což jinými slovy znamená, vybrat z nabízejících se tahů ten nejlepší. To ovšem v praxi není jednoduché, protože naši úlohu může ztěžovat nedostatek času, nedostatečné schopnosti nebo náročnost takového úkolu, neboť v praktické partii jsou naše možnosti omezené a nemůžeme vždycky ověřit všechny alternativy. Navíc přímo za šachovnicí je často nesnadné bezpečně poznat, která z nabízených možností je skutečně dobrá a která jen tak vypadá. Zvolíme-li špatně, promrháme tím svou výhodu. I sebesvůdněji se tvářící pokračování musíme pečlivě uvážit, než ho provedeme na šachovnici.

V podobných pozicích nebývá jednoduché učinit nějaké rozhodnutí, neboť nás často svazuje pocit zodpovědnosti. Uvědomujeme si závaznost a důsledek svého rozhodnutí. Jednou učiněný tah nejde vzít zpět. Zkušenější šachisté si uvědomují případné nebezpečí, které pramení z toho, že i když všechny nabízené alternativy vypadají svůdně, realita může být jiná, a proto pečlivě prověřují i zdánlivě samozřejmé tahy. A i kdyby všechny nabízené možnosti byly skutečně výhodné, každé jednotlivé pokračování může vytvořit na šachovnici jiný typ pozice a změnit charakter boje. Dejme tomu, že jednou z možností získáte kvalitu, ale soupeři tím umožníte koordinovat své síly a vytvořit si jakouž, takouž protihru, která sice objektivně není dostatečnou kompenzací, ale protihra to je. A protihra soupeře – i ta nedostatečná – nás často odrazuje od závazných rozhodnutích. Nebo máte možnost získat pouze pěšce s bezpečnou pozicí, kde na výhru hrajete jen vy. Výhra ovšem vyžaduje, abyste si ještě trochu zapracovali, ale vaše šance vyhrát jsou solidní. Každé rozhodnutí má své pro i proti. Cesta, po které se nakonec vydáte, bude od vás vyžadovat odlišný přístup. Objektivně jsou obě možnosti dostačující, každá nám však přinese užitek trochu jiným způsobem. Bohužel šachisté obyčejně chtějí – ne nepodobně jako onen Buridanův osel – z pozice vytěžit maximum, a proto se často snaží o definitivní nalezení toho nejlepšího tahu. Většinou za to ovšem zaplatí velkou spotřebou času.

Mít k dispozici na výběr z příliš mnoha dobře se tvářících tahů není z praktického hlediska užitečné, protože takové pozice nám odebírají mnoho energie a času. Je snadnější hrát šachy, když se nám v pozici nabízí víceméně jasné a zřejmé tahy. Samozřejmě i ty bychom měli prověřit, než je zahrajeme na šachovnici, ale je snadnější prověřovat jeden nabízející se tah, než vybírat z několika stejně svůdných tahů. Je diskutabilní, zda můžeme hovořit o skutečném konfliktu apetence vs. apetence. Podmínka, že si musíme zvolit mezi dvěma a více pozitivními alternativami sice zůstala zachována, ale jako hráči nebudeme mít nikdy jistotu, že všechny alternativy, které se nám nabízejí, jsou skutečně pozitivní. Právě ona pochybnost nám výběr tahu nesmírně ztěžuje. Jednak nemusí být vůbec jednoduché vybrat si, jednak si uvědomujeme, že naše výhoda je dočasná. O výhodu můžeme také rychle přijít, rozhodneme-li se neuváženě. Umět spolehlivě rozlišit dobré tahy od špatných vyžaduje dobrý, ale především disciplinovaný propočet, značnou znalost šachové strategie a dobře vyvinutou intuici. Ani pro ty nejlepší světové šachisty není takový úkol jednoduchý. Na to je šachová hra příliš komplikovaná a skýtá příliš mnoho možností. Mimoto se musíme vyrovnat se závažností situace a mírou odpovědnosti. Vždycky existuje riziko, že z možných tahů vybereme zrovna ten, který zaručeně nevyhrává. Nebo si přinejlepším cestu k výhře ztížíme. A pokud jednou sejdeme ze správné cesty a zkomplikujeme si výhru, je návrat ke správné linii obyčejně těžký.

Zde je na místě drobné ujasnění. Nehovoříme tu o pozicích, které jsou jasně vyhrané, nebo ve kterých existuje zcela jasná cesta k výhře. Tady žádné pochybnosti nevznikají, a nejsme ani zatíženi pocitem velké odpovědnosti. Ve vyhraných pozicích, v pozicích, kde je naší povinností jen výhru „realizovat“, se obyčejně snažíme jít cestou nejmenších komplikací, a to i na úkor přesnosti. S klidným srdcem prodloužíme partii o deset tahů, když tím soupeři odebereme i stín naděje na zkomplikování hry. Složitější je to v pozicích, které sice můžeme považovat za vyhrané, ale stále musíme správnou cestu k výhře najít. A bez ohledu na to, co říkají komentátoři nebo počítačové programy, nemusí to být za šachovnicí tak snadné, jak se to vnějšímu pozorovateli jeví. S vnějšími pozorovateli a hodnotiteli je totiž ta potíž, že oni sami nic neriskují a nejsou zatíženi pochybnostmi, tíhou okamžiku a odpovědnosti, kterou můžeme prožívat jen v reálném čase usazeni za šachovnicí.

Pokračování příště….
Mgr. Bc. Martin Pardy