Když se podíváme na šachovou cestu Bobbyho Fischera, tak rozhodně to nebyla jednoduchá cesta, kde, jak se říká, všechno padalo do kapsy.

Bobby se stal mistrem světa až ve svých dvaceti devíti letech. To bylo docela pozdě. Ale stál před ním úkol tak těžký, že by si s ním neporadil ani slavný Hérakles. Ruská, nebo chcete-li, sovětská šachová škola.

Bobby se stal velmistrem už v patnácti letech a zahrál si první první turnaj kandidátů. Zrodila se hvězda.

Tato hvězda nejvíce zazářila v roce 1962. To už elegantní Bobby Fischer, v saku, poráží nemilosrdně jednoho soupeře za druhým. Vyhrává mezipásmový turnaj ve Stockholmu s náskokem 2,5 bodu před druhým hráčem (!)

Bobby celkem logicky prohlašuje, že nastal jeho čas. Vyhraje turnaj kandidátů a bude hrát v roce 1963 s Botvinnikem o šachovou korunu. Porazí ho a ve svých dvaceti letech bude mistrem světa v šachu. Bude tedy ještě mladším panovníkem, než byl Tal.

Turnaj kandidátů v Curacau pro Bobbyho nezačal nejlépe. Přiletěl pozdě a hned první partii prohrál s Paulem Benkem. Ale pak se Bobby rozehrál. Nicméně celý turnaj pro něj dopadl katastrofálně, když udělal jen 14 bodů z 27 partií a skončil až na čtvrtém místě.

Bobby obvinil tři sovětské velmistry (Geller, Petrosian a Keres), že si domluvili remízy (každý s každým hrál 4 partie). A prohlásil, že Viktor Korčný házel soupeřům partie.

To byla silná slova. Zdecimovaný Bobby měl ale v prvním bodě pravdu. V druhém samozřejmě ne, ale je pro nás důležitá i ta druhá poznámka. Když se podíváte na cestu Viktora Lvoviče, tak uvidíte, že výborně začal a dokonce (mám dojem) i vedl, ale pak přišel prudký pád.

Turnaj to byl totiž velmi náročný. Každý s každým sehrál 4 partie. Do toho se v té době pečetilo a dohrávalo. Na konci už dělal Viktor Lvovič hrubé chyby a jednu si střihnul i s Bobbym,když v jasně lepší pozici nastavil figuru.

Protože kde kdo může říci a to jim ten „pakt o neútoční“ pomohl? Remízy se přece nikam nedostanou. Právě na tomto turnaji to bylo požehnání. Když hráli spolu, nemuseli se připravovat, mohli relaxovat a nikdy jim nehrozilo pečetění a namáhavé noční analyzování přerušené pozice. Měli energii a sílu na další kola.

Pro Bobbyho to byla asi nejtemnější šachová událost. Z nadpisu bych mohl použít, černá Bobbyho Fischera. Bobby prohlásil, že už nikdy nebude hrát turnaj kandidátů. A své slovo dodržel. (Hrál pak zápasy).

Nicméně ještě jeden úder přišel. A ten byl neméně strašlivý a završuje černou dobu mladého Fischera.

„Co si o sobě myslí?“ Asi toto si pomyslel mistr světa Michal Mojsejevič Botvinnik. Když se k jeho stolu přiblížil Bobby Fischer. Hrála se olympiáda ve Varně. Byl říjnový den v roce 1962.

Bobby Fischer měl odjakživa odpor k autoritám. Botvinnika si chladně změřil a natáhl mu ruku „jako k nýmandovi“. Netřeba říci, že přišel pozdě. Všechny indície pro mistra světa, které ho zlobily. Botvinnik, ztělesnění autority, zákonu a pořádku, čelil Američanovi, který chodil všude pozdě a nevážil si „vůbec ničeho“, obzvláště panování Botvinnika. Bobby se několikrát veřejně vyjádřil ne zrovna lichotivě o mistru světa a nezařadil ho ani mezi deset nejlepších hráčů všech dob.

Strhla se jedna z nejúžasnějších bitev co se kdy hrála. Fischer byl strašně silný, silnější než sám tušil. Ale ještě byl dost „neřízený“ a „nezodpovědný“. Botvinnika přehrál. Musel to být šok nejenom pro mistra světa, ale pro celý sovětský tým. Bobby černými prostě přejel mistra světa.

Ale zde se ukázala chyba Bobbyho. Bobby považoval partii za vyhranou a dělal tahy schválně ležérně a pomalu. Figury přesouval jako se začátečníkem. A tím dával najevo Botvinnikovi ať to zabalí. Možná by to Botvinnik udělal, ale ne s Fischerem. Ten ho neskutečně dráždil.

Partie se přerušila a pečetila.

Na šachovnici byla věžovka, která se zdála za Bobbyho vyhraná „levou zadní“. Jenomže a to se Bobby pak dozvěděl – celá „eskadra“ nejlepších sovětských velmistrů mnoho hodin analyzovala přerušenou pozici. Myslím, že to byl Geller, který našel v pozici takovou myšlenku, o které by se ani Capablancovi s Aljechinem nesnilo. Tak absurdní nápad, že ani Botvinnik tomu nechtěl věřit. Ale fungovalo to. Představte si, že k pěšci navíc na jednom křídle přidáte ještě jednoho. Tedy soupeři ve věžovce dáte dva spojené volné pěšce.

Botvinnik na dohrávku jde mdle bez své oblíbené termosky se „záhadnou tekutinou“. Jindy rázný Botvinnik s vypjatou hrudí a chladným, všepronikajícím pohledem, vypadá jako zhroucená a vyhaslá hvězda. Pro mladého predátora jasné signály. Dohrávka nemá smysl.

Bobby se chytá do pasti, upletené tak, že by i James Bond mohl s úsměvem zasalutovat před anglickou královnou. Past zaklapne takovou silou, že to Botvinnik nevydrží a hlásí během dohrávky kapitánovi týmu „NIČJA“. Tak nahlas, že to Bobby slyší a rozumí. Stěžuje si, ale marně.

Botvinnik se doslova zvětší. Jeho hruď se vypne tak, jak to bývá zvykem u mladých testosteronů. Oči zazáří. Je to pak Botvinnik, kdo dělá tahy ve věžovce, jako když hraje „s blbečkem“. Impérium vrací úder. A pro Bobbyho šok, hrůza, katastrofa.