4399 
Při slově konflikt se nám nejčastěji vybaví spor s jiným člověkem. Situace názorových rozdílů, slovních rozepří a argumentačních soubojů. Konflikt ale nemusí nutně vzniknout jen mezi lidmi. Člověk může být ve sporu i sám se sebou. První druh konfliktu nazýváme interpersonální neboli mezilidský. Druhý konflikt, který se odehrává v člověku samotném a člověk je sám sobě oponentem, označujeme jako intrapersonální, intrapsychický nebo také jednoduše jako vnitřní konflikt. Mezilidské konflikty mohou být zlé, jak je to však s těmi, které se odehrávají v člověku samotném? Je horší neshodnout se se svým oponentem, nebo být ve sporu sám se sebou? Odpověď na tuto otázku psychologie nemá. Popravdě řečeno se jí nejspíš nikdy ani nezabývala. Mohlo by ovšem být zábavné i poučné rozvinout debatu o tom, jak si vlastně vnější konflikt stojí po praktické a filozofické stránce proti tomu vnitřnímu. Existují lidé, pro které je velký problém shodnout se na něčem s někým, kdo není on sám. A pak jsou ovšem tací, kteří trpí chronickou nerozhodností a jsou vlastně ustavičně v konfliktu sami se sebou. V mezilidském konfliktu máme tu pochybnou výhodu, že svého oponenta můžeme nařknout z nedostatečné inteligence a jeho názory zavrhnout jako naivní, nedomyšlené, nesmyslné či přímo hloupé. Ve vnitřním konfliktu to dost dobře nejde. Vyjma okamžiků výjimečné sebereflexe. Těžko si však potom člověk může připadat jako vítěz.Opusťme ale tuto debatu i oblast mezilidských konfliktů a zabývejme se tím, co nás zajímá především – intrapsychický konflikt. Intrapsychický konflikt je stav vnitřní rozpolcenosti. Člověk je zmítán dvěma či více rozporuplnými stanovisky nebo tužbami, které jsou navzájem neslučitelné, neboť realizace jedné z nich, znamená ztrátu ostatních. Vnitřní konflikt je blízkým souputníkem motivace, proto můžeme s trochou nadsázky konflikty klidně označit za její odvrácenou stranu. Nemůžeme samozřejmě tvrdit, že přítomnost motivů automaticky vede k vnitřním konfliktům. Přesto nelze popřít, že reálný život už v principu takové nastavení evokuje. Člověk má mnohem více zájmů a přání, než může reálně zvládnout nebo uskutečnit. A protože nemůžeme mít všechno to, co bychom si přáli, jsme často postaveni před nutnost volby. Realizace našich přání nejčastěji naráží na tři základní nedostatkové komodity: čas, peníze a schopnosti. Přitom je čas jediná komodita, která pro všechny plyne stejně a je pro všechny stejně limitující. Jednou promarněný čas je navždy ztracený čas.
Vnitřní konflikt, zvlášť má-li dlouhodobý charakter, může vážně narušit naši duševní rovnováhu. Na druhou stranu bývá intrapsychický konflikt, podaří-li se nám ho úspěšně a adaptivně zvládnout, akcelerátorem pozitivních změn a posouvá nás kupředu. Zvládnuté vnitřní konflikty jsou obohacující životní zkušeností, zdrojem sebepoznání a upevňují naši duševní integritu.
O intrapsychickém konfliktu hovoříme v situacích, kdy je člověk názorově rozpolcen nebo řeší důležité dilema. Kvůli názorové roztříštěnosti je pro něho obtížné učinit nějaké rozhodnutí. A právě neschopnost rozhodnout se vyústí ve vnitřní napětí. Do vzájemného konfliktu se mohou dostat různorodé cíle, hodnoty nebo potřeby. Pro intrapsychický konflikt je typické, že se člověk snaží svoje rozhodnutí oddalovat a odsouvat na později. Což ale konflikt ještě více zesiluje. Čím více máme tendenci své rozhodnutí odkládat, tím silněji pociťujeme vnitřní napětí. Abychom mohli hovořit o intrapsychickém konfliktu musí být splněny dvě podmínky:
1) Nabízené alternativy musí mít pro člověka stejnou přitažlivost
Vnitřní konflikt stojí a padá na míře atraktivity, kterou pro nás má nějaká věc, osoba či činnost. Jinými slovy, jak moc něco považujeme ve svém životě za důležité. Extrémní případ vnitřního konfliktu popisuje William Styron ve své knize Sophiina volba, kde má matka možnost zachránit jen jedno ze dvou dětí. Sama se musí rozhodnout, které dítě nechá žít v koncentračním táboře a které pošle na smrt.
Volba je otázkou priorit. Ne vždy jsou však priority natolik vyhraněné, aby byla volba snadná. Když se naše zaujetí nějakou činností blíží náruživosti, hovoříme o vášni, nebo docela nepěkně o posedlosti. Pokud má pro nás něco podobně mimořádnou přitažlivost, dokáže zastínit vše ostatní. Jestliže mají šachy v našem životě pevné místo, dokážeme si na svou oblíbenou hru vyšetřit čas, ať už je naše pracovní, studijní či rodinné vytížení jakékoliv. Konflikt propuká tehdy, když nemáme jasně stanoveny priority, nebo když jsou nabízené alternativy pro nás stejně důležité (viz Sophiina volba). Ne každý šachista, který má potenciál živit se šachovou hrou, se rozhodne stát se šachovým profesionálem. Ačkoli je pro něho hra vysoce přitažlivá, nezaujímá v jeho prioritách tak vysoké místo, aby rezignoval na studium a profesní kariéru.
2) Příklon k jedné z alternativ znamená ztrátu těch dalších
Stěžení je, že zvolením jedné z možností přijdeme o ty ostatní. Můžeme například s oblibou hrát fotbal i šachy. Obě činnosti jsou pro nás stejně důležité. Co když ale nastane situace, kdy budeme muset jednu z činností výrazně omezit. Buď vynikneme v jedné z nich, nebo v obou zůstaneme průměrní. Kdyby záleželo na nás, věnovali bychom se nejraději oběma sportům zároveň. Jenomže si uvědomujeme, že to nejde. Rozhodně ne, pokud bychom se chtěli jednomu z nich věnovat profesionálně. Takže před námi stojí dilema: dát přednost šachové hře, nebo omezit šachy a intenzivněji se zapojit do budování fotbalové kariéry. Není pro nás ale snadné dojít k nějakému rozhodnutí, protože uvnitř nás bojují dvě protichůdné potřeby: touha hrát šachy a touha hrát fotbal.
Záměrně se zde vyhnu faktu – pro někoho očividnému, že z racionálního hlediska má fotbal „pochopitelně“ přednost. Je lukrativnější, takže je vhodnější jako zdroj obživy. Šachy může člověk hrát pro zábavu. Takhle to ale nefunguje. Posuzovat lidské touhy kukátkem racionality a logiky je přehlížení jedinečnosti lidských tužeb a přání. V našem případě je důležité, že fotbal i šachy mají v našem dosavadním životě své nezastupitelné místo. A nyní se musíme rozhodnout, kterou z činností odsuneme na vedlejší kolej, nebo dokonce ze svého života vyloučíme úplně. Přitom ale máme rádi obě stejně. Nechceme si vybírat. Nechceme upřednostnit fotbal na úkor šachu a naopak. Přesto víme, že MUSÍME, ale NECHCEME. To je právě ten bod, kdy hovoříme o intrapsychickém konfliktu. V okamžiku, kdy jsme tlačeni do volby, kterou se nám učinit nechce. Zejména proto, že si uvědomujeme, že volbou jedné činnosti si uzavřeme přístup k té druhé – pro nás rovněž důležité.
Ne vždycky je člověk nucen obětovat jednu zálibu, aby se mohl věnovat jiné. Někdy stačí jednu z činností pouze omezit, jindy lze vykonávat několik činností zároveň. Například Simen Agdestein, bývalý manažer Magnuse Carlsena, dokázal hrát profesionálně fotbal, a dokonce reprezentovat Norsko, a stát se velmistrem. Zde ovšem záleží především na tom, zda to okolnosti umožní. Reálně lze například studovat zároveň dvě vysoké školy. Znám lidi, kteří tímto způsobem předešli případnému konfliktu. Nicméně jejich studijní schopnosti by jim nebyly nic platné, pokud by požadavky na studium alespoň jednoho zvoleného oboru znemožňovaly paralelní studium oboru druhého.
Pro intrapersonální konflikt obecně platí, že čím více alternativ se člověku nabízí, tím je rozhodování složitější. Síla konfliktu je úměrná tomu, jak moc jsou jednotlivé alternativy pro nás významné. Pokud se musíme rozhodnout v něčem důležitém, je konflikt těžší než v případě, kdy rozhodujeme o něčem, co vnímáme jako okrajovou, málo významnou záležitost.
Intrapsychické konflikty tradičně dělíme podle způsobu, který navrhl Kurt Lewin, a to na:
• Konflikt apetence vs. apetence - konflikt mezi dvěma a více pozitivními možnostmi
• Konflikt averze vs. averze - konflikt mezi dvěma a více negativními možnostmi
• Konflikt apetence vs. averze – konflikt v rámci jedné možnosti, která má jak pozitivní, tak negativní vlastnosti
