1251 
Samozřejmě, odpověď by se dala vypálit hned: JE. Ale otázka je nakolik.
Prvním mistrem světa se stal W. Steinitz. Ale už málo se ví, že měl skoro 50 let a byl na tom zdravotně velmi špatně. Přesto hrál ještě dlouhé roky skvěle a až po osmi letech vlády prohrál s Laskerem. Výčet jeho nemocí byl obrovský.
Pamatuji si, jak jsem jednou viděl dokument o Bismarckovi. Byl jsem v šoku, když tam říkali výčet jeho nemocí. Přesto stále fungoval a jak fungoval. Byl to brilantní státník (samozřejmě nechci zde polemizovat o jeho krocích a pak o morálce), ale určitě se shodneme na tom, že mu to myslelo a to neuvěřitelně. Stejně tak jsem byl v šoku, když jsem viděl, že - už ve starším věku - strašně nabral a zase pak strašně shodil. Fyzicky musel být zcela odrovnaný, přesto stále a stále řešil obtížné státnické kroky.
Kondice je důležitá, ale je tam ještě šachová kondice a hlavně pak - mohl bych napsat - vnitřní plamen. Třeba Korčnoj po sedmdesátce hrál výborně. A fyzicky už na tom nemohl být moc dobře. V sedmdesáti letech prostě už zázraky nejsou. Přesto Korčnoj své soupeře drtil a jak jsem psal v článcích na nss o 50+, tak Korčnoj těsně před sedmdesátkou lámal sedmnáctiletého Ponomarjova ve dlouhých partiích. Lámal ho doslova fyzicky.
Je to ten plamen, který rozhoduje. A ten právě měl Steinitz, měl ho Aljechin a také Korčnoj. Je to určitá bojovnost, zarputilost a srdnatost. A to je v šachu nejdůležitější. Ačkoliv pracovat na fyzičce, zdravě jíst a hýbat se je dobré nejenom pro šachy, ale i pro život.
Robert Cvek
