Jsem velmi potěšen reakcí na moje poslední články. Jak jsem psal i díky tomu tyto stránky rostou. Jeden z nich jsem nyní použil jako hlavní téma posledních článků.

Děkuji za velmi podmětný příspěvek, který napsal Peter Michalík, zde ho cituji:

„Z mojej skúsenosti na to, aby človek postúpil z 2500 skoro až 2600 často nie je potreba urobiť po šachovej stránke nič, paradoxne je možné aby stačila aj slabšia hra… V momente kedy teda človek nemusí až tak tvrdo makať lebo som presvedčený že mnoho 2500 hráčov už má „šachové vedomosti“ aby sa stali 2600, tak neviem posúdiť aká podstatná je motivácia. Čo však určite podstatné je, a v tomto 100% súhlasím s Róbertom je vzťah k šachu. Proste mať radosť, že si človek ide zahrať a nie brať to ako povinnosť či rutinu. Toto podla mňa k tomuto výkonnostnému skoku bohate stačí. Človek potom občas remizuje niečo, čo by za iných okolností prehral, alebo dotiahne k výhre mnoho sľubných partií, ktoré by skazil. Je zaujímavé, že hráči 2600+ majú tak často „šťastie“ a zdá sa, že so slabšími hráčmi zachránia nezachránitelné, či vyhrajú nevyhrateľné.

Myslím, že užitočný krok je aj rozšírenie/obohatenie repertoáru. Či už preto, že človek sa štúdium nových typových pozícií dosť naučí, ale práve aj preto, aby nabral do šachu novú chuť a záujem. Veľmi dobré je aj v rozumných časových intervaloch skúšať drastické zmeny v tréningu, lebo ako sa hovorí iba idiot čaká rozdielné výsledky bez toho aby sa niečo zmenilo. Teda v momente, keď sa pristihnem, že 90% tréningu tvoria zahájenia (ako je to dnes moderné), tak stojí zato zamyslieť sa akú rolu v mojich partiách skutočne zohrávaju a či náhodou 9/10 partií nekazím na prepočte, či taktikte…. No a to úplne najhlavnejšie je dať tréningu istý čas a nevykašlať sa na to po prípadnom nezdare, či momentoch stagnácie (tu som určite vinný). Šachy proste nie sú beh a zatiaľ čo človek po niekoľkomesačnom poctivom tréningu kludne natrénuje na maratón, tak v šachu podobný tréning može kľudne krátkodobo viesť aj k poklesu.“

Mohu jenom souhlasit, hlavní – jak to vidím já – je mít šachy velmi rád, mít velkou emoční vazbu. U hráčů 2500+ se počítá „automaticky“ že mají dostatek vnější motivace – tedy peníze, tituly, elo, slávu. Ačkoliv je pravda, že i toto je třeba „vycentrovat“ a neupínat se od jisté síly na slabší turnaje a „nezamykat se“ tak na nějaké metě. Protože to je pak i problém podvědomí – takový hráč sám sebe sráží na určitou úroveň. A „najednou“ je další zlepšení nepřekonatelné, nejde to a on neví, že si to vlastně „vyčaroval“ v mysli. Pak je „divné“, že někdo jde vpřed, kdo neumí/nerozumí šachům lépe než vy, ale má – jak píše Peťo – jakoby více štěstí. Jenomže ono štěstí – to je všechno ve vaší hlavě/srdci a pak samozřejmě i soupeře. Opravdu platí : štěstí přeje připravenějším. A pak nemusí jít jen o znalosti, ale o vnitřní sílu, kterou si poctivým tréninkem budujete (nedá mi to a ještě doplním, poctivým tréninkem od srdce a pod plnou koncentrací).

Obrovský problém je v tom, že jsme „jenom lidi“. Stojí to hodně času a kdo to dokáže vydržet? Kdo dokáže každý den třeba po dobu tří let makat, opravdu na sobě pracovat po všech stránkách. Kde kdo vydrží třeba měsíc, ale pak přijde krize a skončí. Právě že zde nelze spoléhat na rozum. Podle rozumu máme dělat to a tamto, nebo nedělat to a tamto (třeba kouřit, přejídat se), přesto to děláme.

Právě proto je nesmírně důležité vybudovat tzv. „nešachové věci“ jak je nazývám. Pak pro vás bude daleko snadnější překonat KRIZE (a dodám, vůbec se odhodlat k serióznímu a dlouhodobému tréninku). A nejenom, že je překonáte, ale oni vás dále posunou (posílí). To je právě to, co píše Peter, cituji: „..lebo ako sa hovorí iba idiot čaká rozdielné výsledky bez toho aby sa niečo zmenilo..“ To je přesně to co vás může buď posunout nebo srazit. Má to v sobě velký potenciál, myslím KRIZE. Právě ona vám může ukázat (ne může, ale ukazuje), že je něco špatně a) nešachově b) šachově . A právě z čistě šachových důvodů to ukazuje, že váš trénink je nedobrý, vyčpělý. Stagnujete. Je třeba změnit trénink (nicméně jenom krátce – ne nutně celý, ale stavět na tom co bylo OK a co nebylo, to změnit). Ale zase – kdo to udělá? Většina z nás na to reaguje tak, že buď končí se seriózní prací, nebo chtějí hned na neúspěch zapomenout a vůbec se nezabývají KRIZÍ a fungují pořád stejně. Ale pokud najdete v sobě sílu to použít jako „energii“, tedy využít ten potenciál, posunete se dále. Hlavní je v době krize se „podívat sám sobě do očí a mluvit pravdu“, být tedy k sobě upřímný. Třeba si jasně říci: „ano, opravdu jsem to dělal – trénink – mechanicky, bez jiskry, trénink se stal rutinou, kde moje myšlenky už vůbec nebyly. Koncentrace byla nulová. A to se pak ukázalo v partiích – rychlá hra bez hlubšího zamyšlení, tragická povrchnost a pak díky nulové koncentraci hrubé chyby“ atd.

Nicméně problém právě je, že málokdo vyhledává krizové situace, které ho posouvají vpřed. To chce opět mít „skvělé“ nešachové věci a mít opravdu šachy rád. Co myslím krizové situace – silné a těžké turnaje, boj v rozhodujících partiích, hrát partie do konce atd. Znovu musím podotknout, že tyto situace v sobě mají velký potenciál. Ale většina z nás vyrosteme tak, že tyto krizové situace nechceme vyhledávat z více důvodů. Ten nejhlavnější je ten, že převládá vnější faktor, něco jako „už jsem se nadřel dost“.

Co mi zabránilo jít dále na 2600+ když jsem měl elo 2563? Vždyť v době když jsem šel na elo 2563 jsem sílu hráče 2600 prokazoval. Nebyla to nějaká náhoda (předcházela tomu tvrdá práce = min. 5 hodin denně). Nicméně nejhlavnější problém byl ten, že jsem neměl na šachy emoční vazbu, nebo velmi malou. A pokud toto nemáte, tak dříve či později vyhoříte a někdy dokonce tak, že s šachem skončíte. Tréninky pro mě byly (později) utrpení a velké nucení.