Asi před 3,5 hodinami jsem Karlovi poslal článek o prvním díle poznat sám sebe. Před chvíli jsem se vrátil z lesa, kde jsem našel docela dost babek, ale také jsem byl chutným terčem komárů.

Jak už to u mě bývá, les mi (opět) přinesl mnoho zajímavých nápadů a myšlenek. Nevím jak se to děje, jak to funguje, ale určitý moment přemýšlím nějak jinak, najednou se sesypou myšlenky a propojují se věci, co bych normálně k sobě nedal, ani bych na to nepomyslel. A hlavně je toho hodně a jde to rychle. Zatraceně rychle.

Není to samozřejmě pokaždé, škoda  Rozhodl jsem se pro jednu věc.

Již jsem zde sliboval, že napíši knihu o šachu. Upřímně vzato, nemám šanci. Jedna z příčin je čas, kterého je velmi málo. Ale ta nejdůležitější věc je (jak jsem asi 50x zjistil), že bych to nikdy nedokázal, jen tak na povel psát. Navíc bych byl držen ve vlastních okovech nějakých osnov. Vím, že takto za mnou múza nechodí a nepřijde. A všechno by to bylo zamlžené v oparu křeči, zmaru a odporu.

Pro mě bude daleko lepší psát články. Zde. Dopředu se omlouvám, že to určitě nebude pravidelně a možná to někdy na sebe nebude navazovat, ale bude to. Jinak by to nebylo. To je easy.

Samozřejmě mě napadlo, jak píši v posledním článku, je to dobrá idea? Psát tu knihu zde, nebo její část. Však si to pak (skoro) nikdo nekoupí?

Na to je ale jednoduchá odpověď. Mě to tak nevadí. I v minulosti jsem psal pro radost. Je vždycky dobré vědět, že mohu kdykoliv skončit a kdykoliv začít. 

Jak to udělat abych byl "múzou políben"co nejvíce? Nevím, to bohužel vůbec netuším. Co jediné vím je, že musím pak toho využít. Jako v šachu.

A tak to je konec. Nebudu psát pokračování (poznejte sami sebe) tak jak by mělo vypadat, protože to pokračování bude vlastně celá kniha o které netuším jestli bude a pokud ano, tak jak bude vypadat.

Poznej sám sebe, říkám si, je to těžké. Moc těžké. Zřejmě to ani moc nejde. Všechno je v pohybu, i sám člověk. Je to neustálý proces. Ale poznal jsem jednu věc, mám hlad, jdu na oběd.

Robert Cvek