Nejenom na tomto webu máte možnost číst spoustu „zaručených“ návodů jak se zlepšit. Ve skutečnosti je to daleko obtížnější než se zdá.

Mnoho pouček, které platí nemusí platit. Zobecňování má v sobě mnoho jedu. Navíc kolikrát nejlepší tah v pozici je z praktického hlediska špatná volba(!). Například mám nějaký užitečný tah, po kterém soupeře zmáčknu, nebo spekulativní oběť figury. Co zvolit?

Někdo bude utahovat šrouby a partie po 60 tazích skončí remízou. Podobné remízy vás navíc vycucnou jako podzimní bláto. Někdo polo korektně obětuje figuru a vyhraje za 20 tahů. No a co, že to je „divné“. Hrál třeba tak Michal Tal. Kolik měl „nekorektních“ obětí, ale velmi náročných pro soupeře. Samotný šachový gigant Bobby Fischer také často vědomě zahrál křivě – typické jsou jeho „úlety dámou“, nebo tah g4 bílými, či braní polootráveného pěšce atd. Měl docela dost partií, kde hrál na hraně korektnosti, ale vyhrával… ano, občas prohrál, ale…to je přesně ta škola. Jeho šachové sebevědomí neskutečně rostlo, jeho vnitřní síla byla obrovská.

Co je jádrem pudla? Vnitřní síla.

Můžete být klidně o level slabší než soupeř, ale porazíte ho, pokud máte větší vnitřní sílu. Pokud máte dostatečnou vůli, a další bojové vlastnosti.

Tvrdý bojovník pak může i klidně vyhrávat horší pozice. Ale to s malou vnitřní sílou nikdy nejde a nepůjde. Kdo tu sílu nemá, tak to nevydrží.

PS.: A někdo si možná řekne po přečtení tohoto článku: „to jako mám obětovat figuru?“. Mohu vám na to jenom říci: Ať už obětujete figuru nebo ne, hrajte na výhru. Snažte se soupeře porazit. Nebojte se. Učte se na každé partii dát vše, ať už proti vám hraje kdokoliv.

Tajemství – podle mě – je naučit se prohrávat. A to tak, aby každá prohraná partie vám dodala sílu. Až po svých cca 20 letech ve „vyšším šachu“, zjišťuji, že moudrost – naučit se prohrávat – má neuvěřitelnou hloubku a sílu.

Robert Cvek