Při slově konflikt se nám nejčastěji vybaví spor s jiným člověkem. Situace názorových rozdílů, slovních rozepří a argumentačních soubojů. Konflikt ale nemusí nutně vzniknout jen mezi lidmi. Člověk může být ve sporu i sám se sebou. První druh konfliktu nazýváme interpersonální neboli mezilidský. Druhý konflikt, který se odehrává v člověku samotném a člověk je sám sobě oponentem, označujeme jako intrapersonální, intrapsychický nebo také jednoduše jako vnitřní konflikt. Mezilidské konflikty mohou být zlé, jak je to však s těmi, které se odehrávají v člověku samotném? Je horší neshodnout se se svým oponentem, nebo být ve sporu sám se sebou? Odpověď na tuto otázku psychologie nemá. Popravdě řečeno se jí nejspíš nikdy ani nezabývala. Mohlo by ovšem být zábavné i poučné rozvinout debatu o tom, jak si vlastně vnější konflikt stojí po praktické a filozofické stránce proti tomu vnitřnímu. Existují lidé, pro které je velký problém shodnout se na něčem s někým, kdo není on sám. A pak jsou ovšem tací, kteří trpí chronickou nerozhodností a jsou vlastně ustavičně v konfliktu sami se sebou. V mezilidském konfliktu máme tu pochybnou výhodu, že svého oponenta můžeme nařknout z nedostatečné inteligence a jeho názory zavrhnout jako naivní, nedomyšlené, nesmyslné či přímo hloupé. Ve vnitřním konfliktu to dost dobře nejde. Vyjma okamžiků výjimečné sebereflexe. Těžko si však potom člověk může připadat jako vítěz.